O bílé paní

Vtipná, chytrá a pěkná pohádka, ve které mě potěšily i Jitka Molavcová s Marthou Issovou, přestože je nemusím. Tomino Václava Vydry je bezvadný a přesní loupežníci prostě nemají chybu.Samozřejmě ani na Slavoje Kuby Prachaře nelze zapomneout. Moc se mi to líbilo. 31.3.2019 Tak jsem se dneska poněkolíkáté znovu koukala na tuhle pohádku v neděli po obědě a ještě ten komentář musím doplnit o další klad: nádherná hra s jazykem a kouzelné slovní hříčky. "Tak jsem zrála a zrála, až jsem málem dozrála. Byla to láska na první obraz, láska jako rám." a spousta dalších. To, jak šéf loupežníků oslovoval Fanynku Fanouši a Franto, bylo boží a připomnělo mi to kamarády, kteří kočce Josefínce říkají Josef :-D:.. (20.11.2011)

Žádný zázrak to sice není, ale jak se říká, mezi slepými jednooký králem. Má to jednoduchý děj, slušné dialogy, rozumnou stopáž. Martha Issová svou roli pojala ve svém tradičním stylu "oprsklá přihlouplá puberťačka", nicméně u pohádky to působí takovým netradičním až osvěžujícím způsobem. Molavcová s Vydrou jsou v pohodě, mladý Prachař je naštěstí většinu času schovaný v brnění.. (29.11.2011)

"Jo, straší tam ve věži ?? Tady straší ve dvou věžích !! V těch vašich !!" ;) Překvapivě zejména dík civilní Issové hodně slušně zahrané i velmi zábavné, když Čunderle tím svým scénářem plným vtípků, narážek a hrátek s dvojsmysly zabodoval, pohádkové cvičení, které naznačuje, že ze Sítě času Vysvlečenému Martinu Dolenskému ten žánr rozhodně není cizí.. Jeho ostatním počinům i té zjevně zelenkovské laciné inspiraci navzdory.. (19.02.2017)

Slušná a celkem vtipná pohádka (Stujte, lumpové! Pojď, to nebylo na nás.). Lišku nemusím, ale tady byl ze všech třech loupežníků zdaleka nejlepší (Inter caecos regnat luscus?). Hubatá Issová se mi moc líbila, jen jsem se nemohl ubránit pocitu, že snad ani nehrála. Jako mínus beru hlavně místy strašné digitální záběry (proč ten hrad nenatočili normálně??!), a to, že tomu ke konci docházel dech. (17.01.2010)

Stupňovat v časové posloupnosti fakticky od třetího stupně k prvnímu je z gramatického hlediska sice prazvláštní, ale na druhou stranu - cítíme-li v tom odpovídající kvalitu - to ještě nemusí být ta nejhorší možnost. Molavcové BÍLÁ PANÍ by v předlistopadu snesla ještě o něco ohebnější scénář, na druhu stranu však záměr-námět i režie minimálně odvedly svůj standard a o třídu výš stály i herecké výkony. Standardní pohádka, zachovávající čistotu žánru v postatě bez ztráty pomyslné kytičky, je i v kontextu sváteční vánoční pohádkové původní tvorby spíše výjimkou-bílou vranou v černé ovci nepsaného pravidla ponurých autorských pohádek posledních let. Radost z pohádkové pohádky by měla měla být samozřejmostí - ne povzdechem. Ještě smutnější je, že tento povzdech je vlastně úlevným poděkováním. A tak mi nezbývá než odvolat se na nedávná slova Lucie Vondráčkové, která, jsouc dotázána na svůj názor na polistopadovou pohádkovou českou tvorbu filmovou i televizní, uvedla, že nejdůležitější je, když se každý rok navzdory všemu nové pohádky nejen natáčejí, ale i vysílají. A že kvalita přijde časem. Doufejme. (25.12.2008)