Věčné okamžiky Marie Larssonové

Pokud by si někdo v poslední době zasloužil mé sympatie, byla by to právě Maria Larsson. Film vypráví příběh na počátku 20. století o jedné neobyčejné a chudé ženě, která vyhrála fotoaparát, jenž změnil její dosavadní život. Marie je prostá, avšak celkem kreativní žena. Za manžela má ale opilce a děvkaře, který se ji nebojí ani uhodit, za což opět může alkohol. I přes sliby, že už se láhve nedotkne a následného déjà vu, ona svého manžela neopustí. Těžko říct jestli to bylo láskou, ale díky fotografování se z ní stává silnější a nezávislejší žena, která pečuje o svých sedm dětí. Everlasting Moments je filmem, který sice stojí za to vidět, ale jen v případě, že u podobně dlouhých a táhnoucích se děl nepropadáte nudě. Ve snímku totiž chybí výraznější momenty či zajímavé odbočky, a jelikož se vše točí především kolem rodiny Marie a jejího nadmíru žárlivého a zkrachovalého manžela, hrozí kolaps nejednoho diváka do stavu, kdy nastává útlumově-relaxační fáze organismu jinak řečeno spánek. Pochválil bych hlavně kostýmy a herecké výkony, naopak zde chybí zaujmutí diváka něčím jiným než je samotné vyprávění, neboť to samo o sobě prostě nestačí a ve výsledku tak dostanete jen lepší průměr. (7/10) (18.04.2009)

Pro mě zatím nejlepší film letošního Festivalu v Karlových Varech. Nesmírně působivá atmosféra, silné postavy, krásně audiovizuální pojetí a to vše zabalené do filmu, který nemá nějaký výraznější zvrat. Až by se dalo říct, že plyne jako život, nezačíná v pevně ohraničeném bodu prostoru a nakonec v něm ani nekončí. Nikdy si nemůžete být jistí, co přijde v další minutě, ani kam se vše ubírá. Nic se neděje náhle a spontánně. A přesto ani jedna minuta z jeho víc jak dvouhodinové stopáže nenudí. [44. MFF KV 2009] (07.07.2009)

U mne je hodnocení tohoto filmu zcela neobjektivní, protože starou fotografii mám rád. Také asi jen proto jsem se ponořil do tohoto nepříliš optimistického příběhu. Ale nakonec jsem podlehl hereckému umu hlavní hrdinky, jejíž pohled byl tak intenzivní, když se jednalo o fotografování, zvláště když předkládala své snímky místnímu profesionálnímu fotografovi. A to fotografování jistě nebyl jen hrdinčin únik z jejího těžkého života, ale též možnost zanechat zde po sobě i jinou stopu než biologickou. Moc jsem ocenil pasáž, kdy Marie fotí zesnulou dceru své sousedky. Dnes takové fotografie (zvané post mortem) jsou většinou chápány jako morbidní, ale tehdy, kdy smrt ještě nebyla tabu, byly opravdu brány jako jediná možnost jak zachovat živou vzpomínku na zesnulého, tedy nešlo o žádnou morbiditu či senzaci. (10.01.2016)

Podle knižní předlohy režisérovy ženy Agnety Ulfsäterové-Troellové vznikl film o životních osudech početné rodiny, zasazené do Švédska na počátku dvacátého století. Otec je alkoholik a sukničkář, matka zase pomalu propadá kouzlu fotografie. Jejich vášně jim sice pomáhají vyrovnat se s tvrdou životní situací, pomalu však mezi nimi staví těžko překonatelné bariéry. Styl, jaký Jan Troell používá, je pak naprostým opakem. Neklade na diváka žádné nároky a v sépiově zabarvených záběrech předkládá akademicky čistým jazykem prvoplánové obrazy, jež se až příliš snadno zalíbí. (08.07.2009)

Věčné okamžiky těžce pokoušené ženy životem, který by si sama, kdyby mohla, zřejmě nikdy nevybrala. Leč autoři tohoto filmu na věc měli jiný názor a docela solidně jí naložili. Žít s vochlastou rozhodně není žádná radost. Kór když máte dětí jak nasráno a žijete v meziválečné Evropě. Seveřani umí psychologii postav, umí postavit příběh na krizových životních situacích, ale u těch jejich historických příbězích dycky neskutečně usínám. (26.01.2010)