Réžia:
Josef VondráčekObsahy(1)
Ojedinělý dokument o výrazné herecké osobnosti, který natočili tvůrci pořadu ve vídeňském bytě tohoto výjimečného muže. Divadelní a filmový herec světového jména Hugo Haas byl svým vzhledem doslova předurčen pro role milovníků a okouzlujících světáků. Brzy však začal hrát i komické a charakterní postavy. Od roku 1925 to bylo ve filmu a od roku 1929 i v pražském Národním divadle. V roce 1937 získal státní filmovou cenu, ale pod tlakem sílícího fašismu, jehož nedílnou součástí byl i antisemitismus cítil, že již dlouho v republice nezůstane. K tomu přispěla i nepěkná událost v roce 1939, kdy byl vypovězen z Národního divadla. Zanedlouho emigroval do Paříže, Lisabonu a do USA. V Hollywoodu natáčel a režíroval filmy, prosadil se i na divadle a vyučoval na herecké škole Actror’s Laboratory. Koncem 50. let se vrátil do Evropy, kde nejprve žil v Itálii, a pak ve Vídni. V archivním pořadu herec vzpomíná na své začátky na brněnské scéně, na angažmá v Národním divadle, na filmové role a nucenou emigraci. Tři měsíce po natočení tohoto rozhovoru Hugo Haas ve Vídni 1. prosince 1968 umírá. Připravili J. Vondráček a J. Nosek. (Česká televize)
(viac)Recenzie (22)
Když prvního prosincového dne osmašedesátého roku ve svém vídeňském exilu zemřel Hugo Haas, odešel zároveň jeden z největších českých herců. A nejen to. Odešel především člověk, který nade vše miloval Brno, rodinu, přátele a kumšt. O tom všem vypovídá autentický monolog pořízený jen několik měsíců před Haasovým skonem, původně zamýšlený s předmluvou Zdeňka Štěpánka. Bohužel ani jeden z nich se konečného sestřihu nedožil a jak se ostatně dozvídáme z úst autora pořadu, dr. Jiřího Vondráčka, je nutné tento skromný televizní medailon vnímat cosi jako posmrtné memorandum. Dojatý a astmatem silně poznamenaný Haas se v něm nedokázal ubránit sentimentální náladě a za všemi těmi slovy je kdesi v pozadí cítit pohřební mrazení. V tom se Hugo Haas bohužel nemýlil. ()
Nakoukání do Starých časů. V šedesátých letech se stal zázrak a bolševik umožnil reportéru natočit rozhovor v Haasově vídeňském bytě. Vždyť taky Hugo odsud zdrhl před národním socialismem a ne před socialistickým socialismem. Zajímavá osobnost, pozitivní a přátelská, od maminky rozmazlená, trochu kokainista, s výborným mluveným projevem. ()
Možná si ten dokumaent po profesionální stránce nezaslouží maximální hodnocení, ale osobnost Hugo Haase určitě ano, a podle mne to přebíjí všechno ostatní. Člověk, který natočil (produkoval, režíroval i zahrál), jestli jsem dobře poslouchal, devatenáct svých filmů v Hollywoodu a mluví o tom bez vychloubání, způsobem: někam jsem před tím Hitlerem utéct musel - si podle mne zaslouží absolutorium, i kdyby nebyl skvělým hercem a mimořádnou osobností. ()
Už jen dokumentární hodnotou výborný vzpomínkový počin odrážející atmosféru roku 1968, navíc řada paradoxů vrcholící Haasovým úmrtím během postprodukce mu dodávají i dávku nečekané absurdity. Škoda jen, že Haasovy vzpomínky nejsou příliš urovnané, chybí jim výrazné pointy a hercův proslulý sebeironický a židovský humor střídá sentimentalita a vyrovnaná smířenost... ()
Rozhovor natočený v roce smrti Huga Haase. Velmi přirozené a prosté, a o to působivější vyprávění o životě, které evokuje představu babičky z románu Boženy Němcové. Obraz minulé doby a svědectví o osudech prvorepublikové generace českého kulturního světa. Každá doba má své lidi, kteří ji oživují a prezentují a kteří s ní odcházejí. Říká se tomu duch doby. ()
Reklama