Turínsky kôň

Béla Tarr se podobně jako kdysi Nietzsche dotkl svého koně a oněměl. Turínský kůň není filmem O onom turínském koni, on je ONÍM turínským koněm. Narativně vyprádzěným obrazem světa, v němž už nezůstává než zoufalství, automatismus, prázdnota. Intelektuálně monolitický obraz vyhasínajícího světa, z nějž jako poslední vzdech uniká smysl a naděje. Zbývá jen tma, vichřice a diktát nicoty, kterou na sebe samo lidstvo přivolalo. Společně s Tarrovým osobním mýtem je Turínský kůň jeden z velkých počinů současného umění, Gesamkunstwerk v již téměř zapomenutém tradičním smyslu, narativní rozvázání smlouvy s divákem a se světem, neředěné trmácení se k finální temnotě. Film, který rezonuje a troufám si věštit, že jednou bude patřit k velkým reflexím konce civilizace. (04.07.2011)

Kristův úde! Bezmála tříhodinový patos, který je lehce srovnatelný s pohledem do otevřeného hrobu. Pevně věřím, že mnozí na slovo vzatí odborníci v tom našli odpověď na tajemství života, vesmíru a vůbec, neskutečně slastně se zatahali za reprodukční orgány a mlátili se při tom do hlavy slovníkem cizích slov. Takhle přesně to vypadá, když se sejde u táboráku Němec, Švýcar, Francouz a Maďar. Pečíce si bramboru, hledíce do ohně, jali se převést jakous depresivně laděnou báseň, kterou objevil jeden z nich vyrytou na dvířkách suchého WéCé (text odhaduji na "Mraky se táhnou, táhnou se mraky.."), na filmové plátno s takovým nadšením, až to v nedalekém lesíku zafunělo a pošla tam svině stářím. Vznikl předlouhý epos naprosto o ničem! Normální smrtelník pochopí již po prvních deseti minutách filmu, kdy stařec vede koně planinou, že tempo bude zběsilé a o akci nebude nouze. Zbylé dvě (a něco) hodiny vyplňují scény buď úplně nudné, nebo ještě nudnější. Navíc to vše podbarveno rozmanitou hudební kulisou o třech tónech. Divák během těchto dramatických a citově vypjatých chvílích buď usíná, nebo se poddává naprostému šílenství. Kam se hrabe watterboarding. Mít kino okna, tak se jimi lidé vrhají jako lumíci do vln, aby unikli ztrátě zdravého rozumu. Pokud má někdo zájem se jen tak z legrace potýrat, tak rána bičem je rozhodně lepší nápad než tento skvost. Tohle doporučuji jen sebevrahům v posledním tažení. 0% (31.05.2012)

Po velkolepém úspěchu našich šikovných fotbalistů na Euru 2016, kterým se podařilo obsadit v základní skupince nádherné 4. místečko, bylo třeba završit krásně vypadající večer něčím vskutku depresivním. Přiznám se, že z dvou a půl hodinové výpravy do země, která si na rozdíl od nás vystřílela postup už po dvou utkáních, šel opravdový a nefalšovaný strach. Nejsem ani koutkem duše fanouškem všemožných artovin. Tohle byla ovšem totální pastva pro oči i uši. Opravdu přenádherné záběry kamery ve spojitosti s úžasným zvukem a doprovodným soundtrackem vytvářely přenádherně depresivní atmosféru ukazující absolutní rezignaci na život jako takový. Na první pohled toho opravdu není moc k vidění. Dva lidé nesoucí se na vlnách automatismu a stereotypu každodenních rutinních činností, jeden lenošný koník (mimochodem, excelentně hrající), rozpadající se chaloupka a intenzivní vítr. V takové sestavě člověk nakoukne na 6 takřka totožných dní, kde jen občas a na velmi krátký okamžik vybafne na diváka zpestření, které je zpravidla ale velmi rychle pohřbeno, protože o nic takového ústřední postavy nestojí. Nikdy bych nečekal, že u mě podobný film někdy dovede zabodovat. Monstrózní překvápko a naprosto úžasný filmový klenot. Nějaké hluboké rozbory všemožných filosofických paralel k současnému směru naší civilizace, si dovolím ponechat povolanějším, i když jsem si jich pochopitelně také všiml. (22.06.2016)

Mnozí můžou namítnout, že Tarr se od Satanského tanga daleko neposunul a variuje již známé věci. Nesouhlasím; Turínský kůň je svým způsobem dokonalý epilog Satanského tanga, tvůrce a dokonce i civilizace. V Tangu se postavy ještě snažily osudu vzepřít, utéct a začít znovu, otec s dcerou z Koně toho nejsou přes veškeré protivenství schopni, zkrátka proto, že jsou slabí, unavení a příliš svázaní se svou rodnou hroudou. A tak odevzdaně čekají na svůj konec, aniž by na svých stále více zvnějšku narušovaných rituálech cokoliv změnili. Turínský kůň je přepečlivě vybroušenou filmovou meditací, která člověka vtáhne a nepustí ani dlouho po skončení titulků (což ostatně dokládá, že plný kinosál dlouhou chvíli civěl na plátno - přitom spalo jen minimum lidí - než se odhodlal k potlesku). Turínský kůň není v žádném případě těžký a nestravitelný art, nebere se vůbec vážně, je to absurditka, kde červotoči přestávají vrtat a postavy to silně zneklidňuje. Jen se skládá z cca. 30 záběrů, což může mnohým nabourat představy o ideálně stráveném večeru. (04.08.2011)

Okrajové podmínky - barva: černobílá (low key), živel: vítr, zvíře: kůň, folosof: Friedrich Nietzsche, László Krasznahorkai, metoda: sekvence v reálném čase, projekce: bez titulků, pixelizace při větším závanu větru, příběh: kůň přestal táhnout, ve studni došla voda, došel petrolej, už ani bramboro nemá smysl jíst.... Jestliže Carl Theodor Dreyer ukončil svojí Pannou orleánskou (1928) jednu část dějin filmu (němá dokonalost), pak totéž se "podařilo" po bezmála sto letech i Bélovi Tarrovi (smrt filmu). Snad už ani nejde o film, ale o procházku galerií, v reálném čase se měnících fotografií, kompozičně dokonalých fotografií... Promítám film známým, po zhruba pětiminutových částech (nebylo by správné přepínat necvičené filmové diváky) a mám úspěch: film/fotografie se líbí... V poslední době se nejen citliví lidé, ale i filmoví režiséři pídí po všech možných poselstvích z neevropských civizací (inuité, indiáni, aboriginálové a pod.), tady jim roste přímo u baráku, byť je to bylina poměrně hořká a jmenuje se Turínský kůň (neplést s tuřínem). (25.03.2014)