Turínsky kôň

18.7.2011 (***): U těch teskných, zlovolných smyčců mě asi v půlce filmu napadlo, jak by bylo cool, kdyby do nich najednou nastoupily breakcorové beaty ala Venetian Snares z alba Rossz Csillag Alatt Született. Ten film by najednou získal úplně novou dimenzi a troufám si tvrdit, že by to apokalyptičnosti Turínského koně dalo ještě nadčasovější nádech. Jinak můj první, ne zcela přesvědčivý Tarr. Nehypnotizoval mě, neříkal mi nic, co bych už nevěděl (cikáni budou dycky svině a když je nejhůř, zbejvá akorát ten chlast). Naopak jsem u toho místy přemýšlel, kolik tomu dám hvězdiček, kdo z příchozích to nevydrží a ze sálu odejde (tip mi vyšel) a co všechno musím udělat příští týden. Jako u špatného sexu. Ale možná to bylo mojí drobnou zdravotní indispozicí. A teď vážně. Turínský kůň má pro mě tu smůlu, že je filmem, jehož řemeslnou dokonalost sice musím obdivovat, ale nechává mě přitom docela chladným a divácky mě nijak výjimečně neoslovuje. Tím, že tu jde Tarr na úplnou dřeň základních filmařských postupů, k nim přitahuje pozornost a vyjevuje, o jak pečlivý jde konstrukt, čímž pro mě znemožňuje jakoukoli hlubší imerzi. Opakované jezení brambor se v jednotlivých dnech variuje novými pozicemi kamery (nejprve sledujeme pouze detail staříka, poté dcerku, nakonec v dvojzáběru oba najednou), při chození ke studni jednoho dne kamera nenásleduje ženu až na místo, ale netypicky zůstane stát na zápraží, protože už dopředu ví, že studna vyschla a herečka bude vzápětí utíkat zpět do chatrče, aby sdělila tu zlou novinu. Jestliže je tedy Bůh mrtev, nahrazuje ho symbolicky, jako vševědoucí postava vytvářející a ovládající svůj vlastní svět a bytosti v něm, režisér? Znamená to, že film je novodobým náboženským textem a tohle je obdoba Janovy Apokalypsy? Nepopírám, že o tom filmu je podnětné přemýšlet a že ve své beckettovské absurditě a naprosté vyprázdněnosti bude podkladem pro velké množství více či méně divokých interpretací (stejně jako tomu bylo u Čekání na Godota). Jen to na mě působí dojmem povinné četby pro budoucí filmové studenty. Paradoxně bych ale jako další chtěl vidět Satantango, protože mám dojem, že pro Tarrovo tempo musí být taková megadlouhá stopáž ideální. Tady než se pořádně nadechnul, byla tma. _______ 12.10.2011 (*****): Tak jo, přiznávám, že (napodruhé) je to vynikající film. (18.07.2011)

Tak, starý môj, prezleč si tie staré spodky a žer, žer tie horúce uvarené zemiaky! A nemysli si, že zajtra ťa čaká niečo iné. Repetitívnosť zabíja, nuda zabíja, tie však tvoria nevyhnutnú súčasť každej existencie. Existencia zabíja, v každom okamihu sa rozpadávame a smerujeme do prázdnoty. Kobyla bola vo svojej úlohe absolútne strhujúca a úžasná. (14.12.2016)

Spolu s básníkem pravím: v poloutmě a polousvětle plyne tu den po dni. Mám s Tarrem dva problémy. Hudbu mu dělá jeho dvorní génius a já mám vždy potřebu si Víga po zhlédnutí Tarrova filmu zařadit do topky, jenže ta je zoufale plná. Druhý problém mi činí Tarrovo mírně sebestředné kochání se natočenými záběry. Ve střižně si mohl zařádit, ale to Tarr ne, to on nám radši nabídne několikasekundový záběr na mokrou košili, na strom ve větru, pohled na muže dívajícïho se z okna a mnoho dalších záběrů, které bylo líto Tarrovi vystřihnout, opodstatnění ve filmu nemají. Takže po delším váhání je to další Tarr za čtyři, i když film má nesporné umělecké kvality, ale takhle extrémně dlouhý skutečně být nemusel. (01.12.2019)

Pri záverečných titulkoch som zostala bez slov. Bola som pripravená na niečo divné, ničnehovoriace, zdĺhavé. Turínsky kôň nie je ani jedno. Zvláštny áno, nič také som doposiaľ nevidela. Každý záber tu niečím dýcha, zdvíhajúci sa vietor znepokojuje, nádherná hudba doslova deprimuje. Spôsob akým sa samotný film vyjadruje a posúva dej dopredu je fascinujúci. Nehľadala by som v ňom nejaký obrovský skrytý význam, naopak si myslím, že Béla Tarr zobral život taký, aký je a zachytil ho. Ako sa mu podarilo, že som bola fascinovaná niekoľko minútovými zábermi na dvoch ľudí ktorí jedia a pozerajú z okna, neviem. Na jednej strane ma mrzí, aj som rada, že som na film nebola sama. Inak by si ma rozobral tak, že by som dnes nespala. (22.06.2016)

Béla Tarr se podobně jako kdysi Nietzsche dotkl svého koně a oněměl. Turínský kůň není filmem O onom turínském koni, on je ONÍM turínským koněm. Narativně vyprádzěným obrazem světa, v němž už nezůstává než zoufalství, automatismus, prázdnota. Intelektuálně monolitický obraz vyhasínajícího světa, z nějž jako poslední vzdech uniká smysl a naděje. Zbývá jen tma, vichřice a diktát nicoty, kterou na sebe samo lidstvo přivolalo. Společně s Tarrovým osobním mýtem je Turínský kůň jeden z velkých počinů současného umění, Gesamkunstwerk v již téměř zapomenutém tradičním smyslu, narativní rozvázání smlouvy s divákem a se světem, neředěné trmácení se k finální temnotě. Film, který rezonuje a troufám si věštit, že jednou bude patřit k velkým reflexím konce civilizace. (04.07.2011)