Turínský kůň
A torinói ló
Das Turiner Pferd
Le Cheval de Turin
The Turin Horse
Obsahy(1)
1889. Německý filosof Friedrich Nietzsche se stal svědkem bičování koně na své cestě do italského Turína. Svýma rukama objal krk koně, aby ho ochránil, ale poté náhle omdlel a padl na zem. Za necelý měsíc byl Nietzsche diagnostikován s vážnou duševní poruchou, která ho odkázala na lůžko a způsobila jeho němotu na dalších jedenáct let až do jeho smrti. Ale co se stalo s koněm? Tento film, poslední Bely Tarra, se zaobírá touto otázkou ve vymyšleném příběhu toho, co následovalo. Muž, který zbičoval koně, je venkovským farmářem, který si vydělává na své živobytí rozvážením ve vozíku taženým koněm. Tento kůň je starý a nemocný, ale poslušně poslouchá povely svého pána. Farmář a jeho dcera musí dojít k pochopení toho, že ve svém živobytí již nemohou pokračovat. Smrt koně se stává začátkem jejich tragického příběhu. (End3R)
(viac)Videá (2)
Recenzie (197)
Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno. Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme. Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral. Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. ()
Je to opravdu totální pocitový a filmový mazec. Nádherný obrazový kompozice, který mají svůj smysl. Plno symbolů, který nelze rozklíčovat. Kouzlo tohohle filmu podle mě tkví v tom, jak se zabývá obyčejným životem - pět dní sledujeme monotóní život otce (zřejmě po mrtvici) a dcery, který naruší pouze tři zásadnější události, jenž trvaj ale dohromady tak dvacet minut. Turínský kůň je o nádheře obyčejnosti, úpadku civilizace a kouzlu odlehlých krajin. Tarr tu navíc pracuje s jedním hudebním motivem, který je úžasně depresivní a navíc se vůbec neoposlouchá. Strašně zajímavý film, kterej neni jednoduchej na pochopení, ale má v sobě hrozný bohatství. A důležitý je podle mě ho nechat minimálně pár hodin rozležet v hlavě, protože ač se v něm děje prd, dá se o něm dlouho a dlouho přemýšlet. Hvězdičku strhávám za přepálenou délku - dvě a půl hodiny jsou opravdu až moc. Jinak ale parádní záležitost. 80% ()
Ak chcete tento film v zdraví dopozerať až do konca, musíte hlavne presne vedieť do čoho idete a neočakávať, že jeho tvár sa bude časom meniť. Je to čiernobiely film, s minimom slov a len 30! zábermi pri dĺžke dve a pol hodiny. To znamená nekonečne dlhé zábery, ktoré skúšajú trpezlivosť diváka. 3 minúty sa varia zemiaky, ďalšie 3 minúty ich jedia a nasleduje 4-minútový pohľad von z okna – to všetko často len so statickou kamerou, pričom tieto činnosti sa ešte niekoľkokrát zopakujú. Priznávam, bola to nuda, ktorú narušili len občasné vsuvky, ako monológ tajomného návštevníka či príchod cigánov. Ale niekoľko vecí sa mi tu páčilo. V prvom rade je to celková atmosféra, neutíchajúca víchrica vytvára až postapokalyptické prostredie. Ďalej je to diabolská hudba, ktorá mi určite zostane v hlave ešte niekoľko dní a niektoré zručne natočené scény – napríklad hneď tá prvá má v sebe veľkú silu. Chápem aj, že Béla Tarr tým chcel niečo povedať, k čomu mi pomohlo aj prečítanie pár recenzií. Do pozornosti dávam napríklad túto. ()
Ak si ešte niekedy budem chcieť sprítomniť Nietzscheho obraz slabého nihilizmu, obraz tých jeho posledných ľudí, a víziu odcudzeného sveta neskorého kapitalizmu, v ktorom už na ničom nezáleží, z ktorého postupne vyhasína všetko teplo a rozplýva sa do série automatizovaných úkonov, pustím si toto strojovo presné a totálne tragické tápanie v bezčasí. Nevyčerpal sa svet a ani Boh, vyčerpali sme sa my sami, celá naša civilizácia, pre ktorú sa slovo pusta tak prekrásne hodí. Vytratila sa predstava, vízia, cieľ, zostal len čoraz prázdnejší a pustejší hypermoderný klokot obrazov, ktoré už o ničom nevypovedajú. A v neposlednom rade je to aj existenciálna metafora pre nás samotných. Ozýva sa tu niečo zo Sizyfa. Pokusy o únik sú rovnako bezvýsledné ako všetko čo robíme. Vytratilo sa tu však aj to hrdinstvo, ktoré jedincovi ešte vdýchli 40. roky a zostalo len prosté tartarovské váľanie kameňa vpred. A púšť naďalej rastie. Vytratili sa aj tie Rilkeho stopy a ani žiadny Heideggerov Boh nás nemôže zachrániť, pretože sme ho zabili. Všetci sa na krídlach temnoty vezieme v ústrety nevyhnutnému zániku. Nastáva vek Dostojevského koňa, ktorého sedliak bičuje po plačúcich očiach, vek šialenstva zo sveta. Ale možnože nie. Možno je to len memento a my sa mu ešte môžeme vyhnúť. Možno len treba znova zapáliť plameň, nech už si pod tým predstavujeme hocičo. ()
Galéria (17)
Zaujímavosti (8)
- Film se skládá z pouhých třiceti záběrů. (Vampireman)
- Turínský kůň je kobyla, která byla pro "účinkování" ve filmu koupena na koňském trhu v malém městečku na maďarském venkově. V únoru roku 2011 na Berlinale Béla Tarr pověděl novinářům, že kobyla je živá a zdravá, žije v utajeném místě - na nádherném rozlehlém státku, je jí osm let, je březí a daří se jí dobře. (Aelita)
- Ve snímku měl hlavní roli původně ztvárnit Miroslav Krobot. (CarloRizzi)
Súvisiace novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (viac)
ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011
Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (viac)
ČSFD.cz - 30 nejlepších filmů roku 2011
Žebříček nejlepších celovečerních filmů roku 2011 dle ČSFD.cz se v budoucnu bude měnit - obsahuje totiž filmy, které se teprve chystají do naší distribuce a budou časem hodnoceny více diváky, což… (viac)
To, co odlišuje konvenční katastrofické filmy od těch méně konvenčních, je výběr živlu. Už někdy od Empedokla rozlišujeme čtyři: oheň, vodu, vzduch a zemi. Ukažme si to na jednoduchém příkladu: Představte si, že jste režisér a producent po vás chce natočit katastrofický film mainstreamovějšího střihu. V takovém případě padne volba na oheň nebo na vodu, čehož výsledkem bude hořící mrakodrap nebo mohutné záplavy. Narazíte-li ovšem na osvícenějšího producenta, který si vyžádá ambicioznější katastrofický film, dojde spíš na zbývající dva živly, zemi a vzduch, z nichž čerpala Melancholia (země – srážka planet, zemi coby živlu navíc odpovídá u Junga melancholický temperament) a Turínský kůň (vzduch – vítr svištící si to mocně bezútěšnou krajinou). Turínský kůň se oboum mainstreamovějším živlům, vodě a ohni, místy i trochu vysmívá a komentuje je, jednak vyschlou studní, druhak minimalisticky zhášenou lucernou z traileru. ____ Když si k Melancholii a Turínskému koni přihodíme ještě Soderberghovu Nákazu, získáme tím trojici velmi ambiciozních katastrofickým filmů, které vykvetly v roce 2011. Je ovšem zřejmé, že i když patří všechny tři mezi katastrofické filmy, spadá každý do trochu jiného subžánru: Melancholia spadá do pre-katastrofických filmů (katastrofa se teprve blíží, ale ještě neproběhla), Nákaza do katastrofických filmů (katastrofa coby právě se dějící proces, prostě typický americký způsob založený na neustálé činnosti) a Turínský kůň do post-katastrofických filmů (katastrofa již proběhla, svět již de facto zanikl, postavy jsou možná už mrtvé, jen o tom neví). Vlastně by se ty tři filmy mohly klidně po jistých úpravách promítat za sebou jako film jeden. ____ (i) Jinak tomu rozdělení do tří katastrofických subžánrů odpovídá i sestupná barevná kontinuita všech tří filmů, jako kdyby s blížící se katastrofou barvy postupně mizely, takže pre-katastrofická Melancholia se vyznačuje krásnými reklamními barvami, katastrofická Nákaza chladnými a studenými, a post-katastrofický Turínský kůň pouze černobílou. Je zajímavé, že americké filmy ty barvy řeší podobně, jen jsou jako by o „půl tónu“ hozený nahoru, takže třeba post-katastrofické filmy nejsou obvykle černobílé jako v Turínském koni, ale pouze monochromatické (Kniha přežití) či desaturované (Kazatel), katastrofické filmy nejsou chladné a studené jako v Nákaze, ale barevně teplejší (Emmerich, Bay) a pre-katastrofické filmy (to je v nadsázce vlastně většina amerických filmů) jsou vyloženě přesycené, čemuž napomáhá i momentálně rozšířené postprodukční kolorování. ____ (ii) Není také žádným překvapením, proč se každý ze tří režisérů přiklonil k tomu či onomu katastrofického subžánru. U cynika Triera, který i svůj nesugestivnější film Dogville postavil na hře, je volba pre-katastrofického subžánru zřejmá, jelikož tu katastrofu ve skutečnosti vážně vůbec nemyslí. To Tarr má opačný problém – myslí to vážně až moc, dotahujíc celou věc do post-katasfrofického extrému. No a Soderbergh stojí někde mezi nimi, coby Američan vystavuje katastrofu jako procedurální film, který se odehrává právě teď. Čili ten výběr není náhodný a odpovídá naturelu jednotlivých režisérů, jakož i jejich národnosti – ekonomicky silné Dánsko žádnou katastrofu zatím nevěští a nemá důvod věštit, tudíž si Trier může klidně hrát, zruinované a nalomené Maďarsko se naopak vidí už v post-katastrofických časech, a Američani jsou opět někde mezi, v problémech, na jejichž řešení ovšem zdárně pracují. Jinak řečeno vliv na volbu katastrofického subžánru má i výše HDP a jeho meziroční růst, či pokles. () (menej) (viac)