Drak prichádza

Film, který vzbuzuje především jednu otázku – je legitimní hodnotit vysoce „umělecké“ dílo, které je sice veskrze špatné, ale má svojí přidanou hodnotu v neplánovaném zábavním efektu na diváka? (Zkrátka a dobře - zaslouží si třeba pět hvězd film, který je natolik příšerný, až se u něj celou dobu smějete?) Samozřejmě, například do díla velmi talentovaných tvůrců se neustále přidávají (jakoby sami od sebe) další a další vrstvy, další významy, možnosti čtení, které nebyly původně plánované. To se potom nezřídka stává, že sám umělec je často překvapen, co vnímavý čtenář/divák objevil mezi řádky (mnohdy s velmi zajímavým efektem – jeden příklad za všechny – když se Yann Martel bavil s jedním čtenářem o své brilantní novele Pí a jeho život, čtenář se ho zeptal „A opravdu je ten tygr, co s ním Pí pluje v loďce, Bůh?“ Martel se zarazil a koukal na něj chvíli s otevřenou pusou a poté řekl: „No vidíte, to mě ani nenapadlo.“ A od té doby prý už nemůže vnímat svou vlastní knihu tak jako dřív). Celkově na tomto principu není nic až tak zarážejícího – umění není přísnou vědou ani matematikou (jak by se to hodilo tolika filmovým teoretikům) – jeho přitažlivost tkví z velké části právě v tajemství, v nevysvětlitelnosti. Velká díla dokáží neustále překvapovat nejen své příjemce, ale také samotné tvůrce. Ne vše je v rukou tvůrce a je to tak dobře - věci jako vášeň a inspirace se naplánovat nedají. Na druhé straně podobného efektu „nechtěného“ jsme často svědky i u opravdu příšerných filmařů, kteří v naší post-postmoderní době (počet „post-“ si můžete libovolně rozmnožit dle vlastního uvážení) získávají pomalu patinu opravdu významných tvůrčích osobností. A tak jsme svědky takových paradoxů, že jsou vedle sebe řazeni Scorsese a Ed Wood či Bresson a Wiseau. Nic Proti Woodovi a nic proti Wiseaovi (jehož Room je ultra zábavný), ale já osobně jsem zastáncem spíše seriózního přístupu, který nebere míru talentu jako jakýsi kruh, ve kterém když dosáhnete ve svých dílech určité nadměrné míry debility, stanete na úrovni géniů. Shrnuto a podtrženo - ačkoliv jsem se u „přicházejícího draka“ vlastně velmi dobře bavil, je neoddiskutovatelné, že se jedná o veskrze příšerný film, v němž nic nedrží pohromadě - od zápletky, přes (neexistující) motivace charakterů, až po hrozivou hudbu, kung-fu moudra typu „přes svůj prst nevidíš měsíc (a proto mě nemůžeš kopnout)“ a špatné vykrádání žánrů, jež jsou příšerné už sami o sobě. Ty dvě hvězdy jsou tak nakonec hlavně za Bruce Leeho a Johna Saxona, kteří jsou jedinou opravdu kvalitní příměsí snímku. (25.10.2017)

Zmlsán klasickými filmy Jackieho Chana,byla pro mě tahle klasika kung-fu filmů s legendárním Brucem Lee spíše zklamání.Na pořádně vyhrocený souboj jsem čekal celý film a jaksi jsem ho nedostal,těch menších tam bylo příliš málo a celkově byl koncept turnaje zásadně nevyužitý.Ovšem Bruce kopat umí,o tom žádná a za zábavné vedlejší postavy si film ty slabší tři přece jen zaslouží.Stejně se ale radši vrátím k Jackiemu,potažmo k Jetu Li. 55 % (29.06.2010)

15% - Ve světě, kde je největší ctností umět někoho pořadně zmlátit jsem se ocitnul fakt nerad. Snad je to tím, že mám jiné ideály, nebo je to tím že nemusím lidi, co do někoho kopou a hlasitě při tom piští, ale Drak přichází je pro mě pouze příběh několika omezenců, co se mlátí s jinými omezenci. Bruce Lee ve mně vzbuzoval tolik sympatie, že mi bylo úplně jedno, jestli rány dává, nebo dostává. Velmi špatný film, který ztělesňuje populární kult tupého násilí, a který Lalo Schifrin svou dobrou hudbou povýšil aspoň na jednu hvězdu. (05.12.2006)

"Enter the Dragon" je můj TOP 3 film, který jsem kdy v životě viděl. Ve třech prvních filmech mám jasno... První "Se7en", druhý "8 MM" a třetí tento... Poslední film předčasně zesnulého mistra bojových umění Bruce Lee se stal základní ikonou pro akční film, zejména pro filmy s bojovou tématikou. Při sledování tohoto filmu se i dnes tají dech před choreografií soubojů, které jsou jasně jedna po druhé detailně propracované a naplánované. Mistr Lee zde ukazuje západu i východu, jak má vypadat kvalitní film s bojovým uměním. Pro milovníky bojového umění klasika a povinnost. Z hlediska filmu jako takového jde o jednoduchý akčňák á la James Bond, kde se Lee vydává na ostrov vyřešit pár problémů s místním mafiánem. Herecké výkony jsou zcela průměrné, ne-li špatné. Ale to lze filmu jistě odpustit, protože nebyl vytvořen pro zážitek jiný, než zážitek z akčních scén a ty jsou na tak profesionální úrovni, že se jim i dnes v žánru bojových filmů těžko něco vyrovná... /100% + FILM ROKU + TOP 10/ (21.05.2023)

Bruce Lee v asijské sedmdesátkové (před)verzi Smrtonosné pasti s trochu jiným Brucem. Vážně nechápu, jak mně mohla po skončení snímku Drak přichází naskočit v hlavě tahle asociace. S Pastí to sice dějem moc společného nemá, ale snad jde o podvědomé propojení významu pro žánr. Opusťme ale mou nepovedenou paralelu u cesty a přejděme k filmu právě komentovanému. Oproti takové Cestě draka tady chybí humor. A protože ten mě nebral, uvítal jsem změnu. Z Enter the Dragon čiší posvátná nedotknutelnost (což se opět o Cestě draka, u níž jsem se řezal smíchy kde to šlo, říct nedá) a i když vysoký černoch, muž s bodci místo rukou ani Číňan s rameny širokými jako dospělý vůl, asi strach opravdovému mistru bojových umění nenaženou, ve filmu jde o platné charaktery a chytře vymyšlené zpestření. Když k tomu připočítáte sice předvídatelnou, ale zato dechberoucí, finální bitku v zrcadlové síni, jde o mistrovský kus. Váhal jsem nad pěti, ale protože se mi to nejlepší za těch pár hodin od záverečných titulků tak nějak vysublimovalo z hlavy, zůstávám na solidních čtyřech hvězdičkách. NOW I HAVE NUNCHAKU, YEA YEA YEA. (19.04.2012)