Kráľ Drozdia brada

Letošní štědrodenní výběr padl zrovna na tuto slovensko-německou koprodukci, která mi místy až vadila na poslech, abych se s ní nakonec sžil, místy se i docela bavil příběhem, ale že by nabídla o něco víc, než mnohem působivější pohádky našich luhů a hájů, to se říct nedá. [viděno na Netflixu 24.12.2023] (24.12.2023)

Kráľ drozdia brada nie je biografia Eduarda Hegera. O tom by bola skôr Zúbková víla. Kráľ drozdia brada je taký ďalší pokus o Pyšnú princeznú, ktorý na tú starú ani zďaleka nemá veľkoleposťou, ale stále je to pekný romanticko-poučný príbeh, ktorý sa ani po desaťročiach neošúchal. (25.12.2022)

Kampak se ta čarokrásná Adriana Tarábková poděla? V básnícich jsem si jí sotva všimnul, ale tady jí to teda fakt seklo. Rozhodně zajímavější fešanda než všechny ty ostatní tuctový princezny dohromady. Fakt škoda, že ta pohádka není větší filmovej majstrštich, ale o vánocích je to rozhodně příjemná změna oproti zavedenejm klasikám. Za tři hvězdy. (25.12.2014)

Jedna z mých nejoblíbenějších pohádek všeobecně, která nejenže není blbá a uřvaná, ale navíc má i povedený scénář, který čaruje pro pohádku s neobvyklou depresí a bezvýchodností v životě nejchudších středověkých lidí, nechybí ani morální poučení - náprava zlé a pyšné princezny, ale i sebevědomého prince a realistickou výpravu. Neuplyne rok, aniž bych tu pohádku neviděla. (27.07.2007)

Odlišnost české a německé beletrizované literární i filmové pohádky je zřejmá někdy až křiklavě. Ve slovenském ztvárnění koprodukčního zpracování v rukou režiséra Miloslava Luthera tato skutečnost vynikne o to víc, že značnou část původní slovenské filmové pohádkové tvorby charakterizuje ono "presne to chladno-šedivé vyznenie", o kterém píše Klerik. V této souvislosti se nabízí jiná metoda zpracování sběrů lidové slovesnosti - ať už odborněji zabarvená Erbenova nebo výrazněji beletrizovaná pohádka Boženy Němcové, jedné z nejlíbeznějších českých spisovatelek vůbec. Platí to i pro filmová zpracování. Srovnání, které se v této souvislosti nabízí, je zřejmé. Klasická česká pohádka PYŠNÁ PRINCEZNA režiséra Bořivoje Zemana vyniká jak lépe zpracovaným scénářem, tak nesrovnatelně vyzrálejšími výkony hlavních představitelů Vladimíra Ráže a tehdy opravdu velmi mladé Aleny Vránové; pwčlivý byl i výběr dalších představitelů filmových rolí (Terezie Brzková, Jarmila Kurandová, Miloš Kopecký). Lehce budovatelské nádechy, jimiž se v tomto díle stále hlásí o slovo nejen "budovatelská" padesátá léta, ale i obdobná prvorepubliková tvorba Voskovcova a Werichova (SVĚT PATŘÍ NÁM, HEJ RUP!) po více než půlstoletí příliš nepřekáží. Posoudit, která z obou pohádek je zpracována romantičtěji, je věcí osobního názoru. Ale také náznakem limitů, které si jinak solidní koprodukční zpracování literární předlohy bratří Grimmů nedobrovolně samo uložilo. Mj. i prostorem, který vymezilo nejen Vaculíkovi a opravdu spanilé Tarábkové, ale i ostatním hercům. (20.01.2012)