Posledná bosorka

Až příliš naivně natočeno, těžko říci, zda se ještě stále může jednat o umění. Těšila jsem se na Františka Dibarboru. Ale ani on zde nepředvedl nezapomenutelný výkon, což rozhodně nelze vyčítat jemu, ale nevýrazné režii. Bahna si evidentně nebyl jist, zda chce natočit historický film, sociální drama, rozjuchanou veselohru se zpěvy a tanci, nebo snímek o svědomí a přesvědčení umělce. Takže nakonec z toho vzešlo od každého trochu a od každého špatně. (28.05.2016)

"Chcem visiet v kostole, aby sa ku mne modlila celá Trnava."                                                                                 Podobně jako první slovenské filmy i tento sahá po národní předloze, opírá se o skutečné události, ukazuje život prostých slovenských lidí v 18. století . Je zde patrná výrazná stylizace, místy až přehnaná dramatizace, která ovšem dodává vcelku příjemnou atmosféru. Příběh je prostinký a je završen šťastným koncem. Dobro musí zvítězit nad zlem, pokrytectví musí být odhaleno a vysmíváno, církev zlehčována, aby by patrný jediný správný světonázor. Přesto nebo právě proto je tato pestrobarevná pohádka pro dospělé vlastně milá a dokáže zaujmout. Všichni hrají jako o život, ani malé role nejsou zde natolik malé, aby nebyly obsazeny dobrými herci, děj pěkně odsýpá, nejsou zde hluchá místa. Mikuláš Huba představuje chrabrého charakterního člověka, který se nebojí nastavit tvář, jeho protivník František Dibarbora má všechny panské manýry, které se dají očekávat od její magnificence rektora Trnavské university. Nechybí ani komické situace a figurky, madam rektorová je přímo k sežrání, pobaví i střety prostého lidu s biřici či manželské scénky s rektorovými. Nechybí lidové písně a řemesla. Takhle nějak mohla vypadat Pyšná princezna, kdyby byla v barvě. Pokud se necháme naladit na onu pohádkovou notu, nebudeme hledat ani velké drama ani příliš zkoumat historii, dostane se nám příjemné podívané.               "Alebo nemáme azda veriť v zázraky?!" (02.03.2015)

Černobílý film v barevném provedení. Jasně vyznačená politická angažovanost a zcela jasně a jednoduše směřující kritika. Film je to vlastně poměrně hloupý, ale co čekat od československé tvorby padesátých let. Jenže kašlu na to, film vlastní dva body jež mi jsou sympatické. Prvním je lehce naivní, ale velmi příjemný výkon Zollnerové navíc byla opravdu krásná a taktéž sympatie k její postavě (ač se mi zneužívání mladých neposkvrněných dívek jako symbolu hojně využívanému v této době začíná zajídat) a druhým je nečekaný a velmi důležitý prostor pro studenty (inteligenci) a umělce jako symbolu obžaloby měšťanstva a církve. Vyhrocené dialogy na mě překvapivě fungovaly, místy přílišná dramatizace některých scén neurážela. A konec směřující k zázraku mi přišel inteligentně vymyšlený. Se studenty byla sranda, být na jejich místě rolnictvo a jiná chátra, asi bych film díky přílišnému uvědomění protrpěl. U tragického posledního záběru ala Anna proletářka budu dělat, že tam nebyl. Bolševik z toto je cítit, ale ne tak, aby mě to uráželo (u děvčátek oděných do rudých šátků a sukní jsem se spíše jen pousmíval). Zhlédnuto na povel od uživatelky Helianto. Slabší čtyři. (30.08.2015)

Byly okamžiky, kdy jsem si říkal, že tento film budu hodnotit vysoko, ale ten konec to hodně zkazil. Já jsem pro happy end, to je v pořádku, ono to k němu spělo, ale vyznělo to nějak naivně. Film celou dobu trochu váhal mezi tím, jestli to je historické drama, nebo pohádka, zvítězila pohádka. Takže nemohu dát víc jak 70%. (22.02.2009)

Projev režiséra Vladimíra Bahny před uvedením filmu „Posledná bosorka" na X. MFF v Karlových Varech: Slovenská filmová tvorba je ešte veľmi mladá; nemôže sa odvolávať na tradície, ktoré majú staršie vyspelé národné kinematografie. Jednako sa domnievame, že má s nimi spoločné to hlavné: úsilie, svojimi dielami slúžiť myšllenkam, ktoré hýbu svedomím a srdcom dnešného človeka, myšlienkami, ktoré pomáhajú k rozvoju a pokroku ľudskej spoločnosti. Z týchto pohnútok zrodil sa aj film „Posledná bosorka", ktorý o chvíľu uvidíte. Téma, ktorú prinášame, nie je zhodou okolností nová. No treba povedať, že „Posledná bosorka" nevznikla z akéhosi módneho záujmu. Je to spontánny tvorivý počin tak isto, ako spontánne a nezávisle na sebe realizovali na viacerých miestach podobnú tému alebo matéilu. Stalo sa tak zrejme preto, že rozliční ľudia na rozličných miestach pocítili práve teraz - a to nijako nie náhodne - potrebu, aj touto formou bojovať za slobodu človeka, za pravdu a zdravý ľudský rozum. " „Posledná bosorka" odohráva sa v polovici XVIII. storočia v západoslovenskom meste Trnave. Príbeh sa opiera o lokálne historické motívy. Treba azda povedať, že Trnava bola v XVII. a XVIII. storočí sidlom cirkevnej univerzity a významným politickým strediskom na Slovensku, zaťial čo dolné Uhorsko bolo pod tureckou okupáciou. O význame a bohatstve mesta v tých časoch hovoria vzácne stavitelské a umelecké odkazy neskorého baroka. Univerzita mala tlačiareň, známu v celej strednej Európe, mala vlastnú hvezdáreň, ale to všetko nebránilo mestu, aby ešte v roku 1744 neupálilo tri ženy, obvinené z čarodejníctva. Na druhej strane sú doklady o svojráznych, živelných kúskoch študentov, ktorí viacráz hatili výkon trestov a zosmiešňovali ich vykonávateľov. Historicky je dokázané, že čarodejnice, strašidlá a prízraky sa neobjavovali sami od seba - ale vždy iba vtedy, ked ich niekto potreboval. A potrebovali ich obyčajne tí, čo mali zlé úmysly. Dnes, keď pohony na čarodejnice prichádzajú do módy a propagujú sa rozličné novodobé strašidlá, treba ľuďom pripomínať, že aj za nimi je vždy niekto, kto ich potrebuje. Aj náš film by chcel pripomenúť, že spoľahlivou zbraňou proti všetkým starým i novým strašidlám ostáva zdravý ľudský rozum a ľudské svedomie. Filmový přehled 35/1957 (13.10.2007)