Rozbouřené vody

Strach, odpuštění, beznadějnost, lítost a bolest. Film, který mě zároveň zdeptal a zahřál u srdce. Působivá detailní kamera, skvělá hudba a příběh pojatý z obou stran. Atmosféra je emočně vypjatá od začátku do konce. Až s obdivem se víceméně dařilo vybalancovávat hranici, kdy emoce působí silně a kdy jako fraška, hlavně pak v druhé polovině, kdy už to bylo hodně na hraně. (Alespoň tedy z mého úhlu pohledu.)Kdybych měla něco upravit, tak bych asi jen ubrala trochu duchovnosti a trochu hysterie. ----"Ti co věří se vznáší, ti co pochybují se topí."----"Možná jen vytáhneš boha, když všechna ostatní vysvětlení selžou...."---- (04.10.2013)

Ze začátku to měla být jen sranda, ale pak se to všechno zvrtlo, a v rukou dvou dospívajících teenagerů leží mrtvý chlapec. Sice se snaží těla zbavit, ale přesto jsou dopadeni a zatčeni. O pár let později Jan Thomas opouští vězení, a chtěl by se vrátit zpět do normálního života. I když si najde práci (varhaníka v kostele) a přítelkyni, minulost je mu stále v patách, a matka zabitého chlapce se nehodlá smířit s tím, aby Thomas byl na svobodě ... Je vidět, že k úspěchu filmu není třeba desítek miliónů dolarů (v tomto případě spíš norských korun), ani žádná slavná jména, ale stačí zamyšlení hodný příběh a citlivá ruka režisérova. Většina filmů se snaží divákovi nastavit pohled tak, aby vše viděl černobíle (jedni jsou hodní a ti druzí prostě zlí). DeUsynlige je ale postaveno trochu jinak. Oba hlavní hrdinové mají svoji pravdu, a svoje představy o budoucnosti - a vůbec netuším, jak bych se zachoval, být v kůži kohokoliv z nich. Vše je podkresleno výbornou hudbou, hlavně ve varhanních chorálech se mi chvilkama tajil dech.. (02.03.2010)

Psychologické drama o vyrovnávání se s tíživou vinou. To, co by mohlo být jen pubertálním úletem, se hříčkou náhody stane tragédií. Existují různé viny, odpovědnost za smrt dítěte patří k těm největším. Hlavní postava příběhu se po letech strávených ve vězení vrací na svobodu s přesvědčením, že si svůj čin víc než dostatečně odpykala a je nejvyšší čas záležitost vytěsnit z paměti a dohnat, co se dá. Jenže je tu ještě matka, pro kterou je rána stále živá a chce po viníkovi omluvu a plné doznání. To ale pro provinilce znamená nutnost plně si přiznat vinu - a to je těžší, než trávit čas ve výkonu trestu. Film je natočený v duchu Dogma 95, s jehož estetikou mám často problémy, v případě Rozbouřených vod se mi ale Erik Poppe trefil do nálady, určitě i díky síle námětu. Cesta ke smíření tady není laciná ani jednoduchá. Celkový dojem: 90 %. (10.11.2015)

V tom příběhu je sice tolik náhod, že začne působit trochu moc vykonstruovaně, ale herci a pevná ruka režiséra to zachraňují. Hodně pomáhá nechronologické vyprávění, díky kterému párkrát vidíme stejnou scénu z jiné perspektivy. A hudba je také skvělá, včetně varhanní verze písně Bridge over Troubled Water od Simona & Garfunkela (což je ovšem asi jediný humorný moment v celém filmu). (01.12.2015)

Výborné, a řekl bych i originální drama o mladém muži Janovi, o kterém se z flashbacků dozvídáme, že neúmyslně zabil pětiletého chlapce a po odpykání trestu se vrací ve svém rodném městě do normálního života. Druhá linie příběhu popisuje Agnes, matku onoho chlapce, která se nikdy nedokázala smířit s jeho ztrátou a najednou se musí vypořádat s tím, že jeho vrah je opět na svobodě. Od poloviny filmu se zvyšuje tempo a narůstají i emoce, a to díky kontrastu v chování obou hlavních postav, jelikož Jan při zoufalém hledání odpuštění působí zklidněně a tiše, tak chování Agnes působilo velmi hystericky. Závěrečné chvíle se nesou v jemně lyrickém tónu, zato se srdcervoucími emocemi, které ve mě doznívaly jen velmi pomalu. (12.04.2014)