Povolanie: Reportér

Že by Antonioni studoval Cimrmanovu teorii šrapnelů? Vždy, když to už je moc prázdné a bezúčelné, si postavy stoupnou vedle sebe a pronesou nějakou metaforu, zcela jasnou a očividnou, která musí zase chvíli fungovat jako motor dalším poloprázdným scénám. Někdo to považuje za chabou berličku (ty metafory mají z děje vyplývat, ne být vyřčeny nahlas), jiný za vrchol filmové poetiky (nádherně rozváděné myšlenky). Na mě to působí kus od kusu... zde spíš dobře. Ale dobře v rámci toho, jak Antonioni natáčí. Potenciál filmu, který mohl odvyprávět zajímavý příběh, mi přijde nevyužitý. Chtít "odvyprávět příběh" od Antonioniho je ale marné, je mi jasné, že o to mu nejde. 3 a 1/2 (30.11.2012)

Filosofická úvaha na téma důležitosti informací. Naše smysly nám každou vteřinu přinášejí všechny možné informace o našem okolí, noviny nám každý den přinášejí všechny možné informace o světě, ale co je z nich důležité, to nevíme. Na začátku cesty je svět barevný, ale postupně zešedne. Locke prochází světem, natáčí ho na kameru, ale to podstatné mu uniká, ač na sebe vezme jinou identitu. Je jenom pasažér (jak zní anglický název filmu) na cestě narození-smrt, aniž by přijal jediný závazek z cesty vyplývající. Pět hvězdiček už jenom kvůli geniálnímu sedmiminutovému závěrečnému záběru. (26.11.2011)

Hypnóza Antonionových záberov má neobyčajné kúzlo. Dejovosť-nedejovosť... kontinuálnosť liniek napomáha k ďaleko osobnejšiemu vniknutiu do sveta jednotlivca a jeho strádania sa v ňom. Okázalo sa vyhýba lacným klišé s kriminálnou zápletkou a jej opulentným rozuzlením. Zaujíma ho to, ako vnímajú jeho postavy svoje problémy a kde hľadajú východisko z neho, hoci o nich nemajú veľké ilúzie. David nehľadal vykúpenie a katarziu "zmenou svojej identity", kľúčová bola pre ňho akútna zmena pozornosti na jeho osobu a mylný únik z dovtedajšieho neukojeného súkromného života. (15.12.2020)

Michelangelo Antonioni nikdy neuměl natáčet příběhy. Nepovažoval to za svůj cíl ani za svůj handicap a v praxi se o to ve skutečnosti nikdy nepokoušel. Povolání: Reportér je snímek, který z tohoto konstatování nevybočuje, jeho námět ale působí jako mimikry, které existenciální povahu snímku zastírají a vyvolávají pocit, resp. naději, že sledujete žánrový film. Východisko dramatu by snadno šlo použít pro strhující thriller, jeho potenciál je obrovský. Na to, jak je ve skutečnosti film "prázdný", díky vnitřnímu napětí snadno zapomenete. Půvab snímku spočívá právě v diváckém očekávání, co vzrušujícího se odehraje v následující scéně. Že vás režisér tahal za fusekli (i když nemyslím, že to bylo jeho záměrem), vám dojde až postupem času. Antonioni tradičně o svých postavách prozrazuje minimum a nejvíc času věnuje záběrům exteriérů a postavy svého hrdiny. Pocity, jaké si z jeho snímku odnesete, budou souviset s tím, co od kinematografie a času věnovaného filmu očekáváte. Pro fanoušky akčních spektáklů Antonioni nikdy nebyl, ale ti ho myslím vyhledávat nebudou. Celkový dojem: 60 %. (28.04.2019)

Tak nevím... Hned od počátku mě tu naplno vtáhla dusná atmosféra africké pouště, nevadilo mi u toho ani pomalé tempo s minimalistickým pojetím, ani bezemoční odtažitost, protože sledování skoro až dokumentárně nasnímaného tajuplného děje v exotických exteriérech mi k atraktivitě dlouho postačilo. Až jsem se nedokázal vůbec od sledování odtrhnout a zápletka se záměnou identity reportéra za neznámého mrtvého cizince ještě ve mě zvýšila napětí, co bude dál. První hodina s komorně dobrodružným nádechem napříč několika cizokrajními prostředími tu šlapala náramně a já si ten hodně netradiční filmový zážitek i hodně užíval. Pak vstoupila do děje nová postava v podání Marie Schneider, která je sice na pohled velmi pěkná, ale zároveň působila neskutečně prkenně. Film se v polovině z napínavé dobrodružné roviny promění v jakýsi vztahový kruh plný filozofování a začal se v tom svém bezemočně odtažitém stylu, pomalém tempu a vesměs nezáživných hereckých výkonech po této proměně na můj vkus až příliš utápět. Tedy, dlouhou dobu jsem zůstal napjat v očekávání, čím dobře rozehraný děj postupně překvapí, co nám z bývalého osudu poněkud nejasně konající hlavní postavy Davida, jeho popudů k neotřelému kroku nebo ještě záhadnější mrtvé postavy z hotelu odtají... i to seznámení s mladou studentkou ještě spočátku vzbuzovalo nová očekávání, navnaděn první polovinou příběhu jsem čekal cosi více mysteriózního, případně alespoň uzemňující vyvrcholení či myšlenkové obohacení ve stylu Zvětšeniny... a ono nakonec nepřišlo skoro nic. Zajímavý děj, který v druhé polovině jakoby naprosto zamrzne a kde mi v závěru i ten osud hlavní postavy zůstal naprosto ukraden. Škoda, zatím mám pocit, že Antonioni točí sice zajímavé filmy, které mě v jistém ohledu dovedou upoutat, ale nejspíš jsou primárně určeny pro jinou, mnohem intelektuálnější skupinu diváků, než jsem já. [70%] (27.02.2022)