Lietam v tom

Nejdřív jsem si myslel, že je to povrchnější než Reitmanova tabáková óda. Pak jsem si myslel, že je to nudnější než epopej uhláškováné těhotné teenagerky. Jenže pak jsem si uvědomil, že povrchnost byla jen maskovaným štítem, který mi měl znemožnit uvědomění, že i já táhnu svůj batoh. A že tahle jednoduchá, až spielbergovská fráze, skvěle funguje i bez filozofického chrapláku George Clooneyho, úmyslně husičkovské Anny Kendrick i životem protřelé Very Farmigy. Lítám v tom je jen nažehlenou a vycizelovanou demonstrací pravidel, které skrytě ovládají životy většiny lidí. Právě jejich "nabílednost" by snad někoho mohla svést k pocitu, že Reitman trivializuje a hraje na oscarovou jistotu. Ale ono to opravdu není o jemném jazzíku, záběru na plovoucí oblaka a pár hláškách o elitním klubu sběratelů kreditek. Otevřete svou mysl, otevřete svůj batoh, a tenhle film rázem začne vypadat jinak. A pokud to cynikové nazvou lacinou spielbergovinou, tak ať si... myslím, že s takovou pochvalou Jason snad ani nepočítal. (09.02.2010)

Taková hořkosladká komedie, která má v sobě jak zábavný momenty, i když né přímo vtipný, tak zároveň oplývá i těma depresivnějšíma, který se zejména profilujou z toho faktu, že hlavní náplní Clooneyho je vyhazovat lidi a to né zrovna v komediálním stylu, i když když jsem viděl Zacha Galifianakise, tak jsem zadoufal, že by to tam moh trochu rozvířit, ale bohužel tady má jen takovou malou epizodní roličku, což je myslim škoda, ale do pojetí celýho filmu by se asi fakt nehodil, jelikož se to snaží hrát trošku na rodinný hodnoty, osamělost atd. ve vážnějšímu stylu, nicméně je to natočený pohodově, dialogy jsou super napsaný, hercům vládne skvělej George Clooney a zaujala mě Anna Kendrick (08.01.2010)

Někteří tvůrci navrhují stáhnout se před nepolevující globální recesí do hlubin pekla (Sam Raimi), jiní do oblak (Jason Reitman). Opakuje se tak rozsáhlá migrace obyvatelstva z konce starověku, jen s tím rozdílem, že stěhování národů probíhá po svislé ose. Bílé límečky se přesouvají do bunkrů v podzemí pro několik vyvolených, jak je známe ze závěru Dr. Divnolásky, anebo ve smyslu post-gotického vertikálního futurismu vetkaného do kreseb Stephana Martiniére a Edwarda Millera houfně migrují do vyšších pater vyhrazených globální buržoazii, kde přečkají, než krize odezní, zatímco uprchlíky, squattery, bezdomovce a taxikáře nechají na pospas osudu v očistci zde na Zemi. Brutální segregace do oddělených zón v obou filmech, Stáhni mě do pekla i Lítám v tom, je o to horší, oč vehementněji se vydávají za terapeutické, rádoby angažované filmy do hospodářské krize. ____ Nicméně... samou radostí mi nad filmem ztvrdly bradavky, to nepopírám, protože muž spěchající k prahu domu své milé a svatební obřad tu nevyhlíží typicky zaláskovaně, ale emotivně a hrozivě tíživě; protože pokud uznáme, že jedním z měřítek režiséra může být kvalita ve vedení herců, pak nominace všech tří na Oscara je u teprve dvaatřicetiletého Reitnama mimořádným výkonem; protože vzájemná komunikace postav, tj. elementárně odlišných světů, tu připomíná boj, kde slova jsou meče a věty dobře vyzbrojené armády; protože se mi zamlouvá Reitmanova snaha prokázat, že úhor pomezí oddělující vážnou a žánrovou kinematografii je nejen třeba, ale také možné obdělat, osít a anektovat; a protože Reitman nešil postavy na míru vytvořenému scénáři, ale vyhlídl si herce a nechal příběhu vyrůst z nich – o rozvedeném Clooneym je dobře známo, že se znovu za žádnou cenu ženit nehodlá (údajně se vsadil s Michel Pfeiffer o £50,000). Slovy absolventa Královské skotské akademie hudby a dramatu, Alana Cumminga, herectví není o tom myslet si, jak se cítí někdo druhý. Herectví je mít z čeho čerpat, ze svých vlastních pocitů. (19.03.2010)

Vyhřátá postel je lepší, než studená a studená je občas lepší, než vyhřátá za každou cenu. A pak tam bylo něco o té rodinné posteli. Někdo musí nalítat míle s kovbojským veteránem, někdo nejdřív natočit film o těhotné teenagerce, ale oba na to nakonec přijdou. Sentimentem to může smrdět sebevíc, ale víc obhajob pravých hodnot už se do jednoho filmu vejde jen těžko. (05.01.2010)

„Mysleme tržně. Doba je zlá, lidé ztrácejí práci a mají depku. Krizi nezastavíme, tak alespoň natočme nějaký nadějeplný, ne moc nákladný film, který vyzdvihne důležitost rodiny a připomene, že peníze sice hýbou světem, ale štěstí si za ně nekoupíte.“ Ano, Up in the Air dokonale vyhovuje současné poptávce, dokáže však budit dojem, že promyšleným marketingovým tahem je až v druhé řadě. Prvoplánově neútočí na bránici ani na city a nekončí stoprocentním happy endem (se svými životy jsou v závěru teoreticky spokojenější lidé nemajetní a nepříliš bohatí). Reitman vsadil zejména na Clooneyho charisma, jemný, běžnými situacemi podepřený humor a posmutnělou atmosféru, kdy věci nejsou úplně v pořádku, leč tušíte, že se změní k lepšímu. Ryan Bingham je typem muže zkušeného, dobře zaopatřeného a sebevědomého, přesto muže, kterému jeho pozici nelze závidět. Něco podstatného mu chybí, jak po návratu z oblak zpátky na zem sám zjišťuje. Není postavou, na níž by celý příběh stál, slouží jenom jako sympatický průvodce světem, který postihla krize. Věřím přitom, že má moc někoho navést tím správným směrem nejen po dobu trvání filmu, ale dlouhodobě. Podobně jako Amélie, k níž je skrze fotky s papundeklovým párem (namísto trpaslíka) odkazováno. Nejvýstižnější adjektivum k sobě samému má Up in the Air obsažené v sobě samém: glokální. Film časoprostorově omezený na Spojené státy a přitom vycházející vstříc divákům z celého světa. 80% Zajímavé komentáře: imf, Marigold, handsome, Flipper, FlyBoy, agathon, Orthank (12.02.2010)