O perlové panně

Tradiční české téma pohádky s tradičním zpracováním... Asi už tušíte, že to byla opět nudná blbost. To se dá poznat hned při prvních několika sekundách, kdy stačí vidět kvalitu zbytečného šermařského souboje a je jasné, co vás čeká. Suchá, ničím nezajímavá slátanina bez většího významu a se spoustou nelogických chyb - jak tvůrčích, tak filmových, a s mizernými hereckými výkony. Ale abych nepředbíhal, začnu hezky od začátku. Příběh zahrnuje hned tři strany, které se šikovně (snad jediný klad snímku) proplétají mezi sebe, a z toho dvě jsou dobré a jedna špatná. Samozřejmě mezi tu hodnou musí patřit také hezounek (bez většího talentu Filip Blažek), kterému po celý film nemůžete přát nic jiného, než smrt. Potom tu ještě máme již ohrané charaktery jako spanilá dívka uvězněná v domě svým otčímem (nijak zvlášť hezká Jitka Ježková) nebo zdá se šílený dědek, který měl však nakonec pravdu (poměrně dobrý Jaromír Hanzlík). Špatnou stranu potom tvoří zlý loupežník a jeho sluha - nenápadně připomínající dvojici z Les Visiteurs (u nás spíše známé pod názvem Návštěvníci). Už jenom po téhle stránce nás film nijak neoslní a nezaujme, a když potom loupežník hned v úvodu zapíchne pověstného šermířského mistra a potom ho náš hezounek, který mimochodem nejspíš nikdy předtím nedržel žádnou zbraň, porazí jenom blbým koštětem, tak se vám z toho chce vážně plakat. Spousta dalších nelogičností, jako třeba otčímský malíř (proč to dělal, jaký to mělo smysl, kam nakonec zmizel...) potom jenom film posílají čím dál tím víc do odpadu. Herecké výkony, jak jsem nicméně již výše zmiňoval, stály za tak velké lejno, že by po něm uklouzl i Jan Werich. Nejlepší výkon podává stále skvělý Ota Jirák, kterého jsem si asi hlavně oblíbil pro jeho dabérskou kariéru, a potom i trochu Jaromír Hanzlík, což však už není žádná sláva. Prostě děs a běs, nic tu nefunguje a jestli jo, tak to musí mít režisér nebo scénárista v hlavě fakt hodně popletený. Nebýt pana hezounka by to mohlo být na tři hvězdičky, ale s ním.. může být rád, že jsem mu nedal Odpad! a nepoložil mu lejno na rohožku. (28.09.2011)

Nebýt poměrně podařeného konce, kdy Hanzlík hezky mluví nad vínem, byla by tato pohádka tak nebývale bezkrevná, až se musí divák divit. Už od začátku je vše špatně - bitky a bitky, nuda a nuda, šeď a šeď. Nic, co by upoutalo divákovu pozornost. Pohádka to rozhodně nebyla, spíše jen příběh s jakýmsi pohádkovým nádechem. Ale že jde natočit tak nudný příběh s velmi slušným obsazením, to jsem vskutku nečekal. (02.05.2012)

Jako pohádka to neobstojí. Pokud ovšem vlasatému Blažkovi stojí při vyslovení jména Lucie, jedná se o erotický film s pohádkovými motivy, který mě překvapil a nemohl jsem si ho nechat ujít. Vyhodil bych akorát Hanzlíka, naprosto zbytečný v tomhle filmu a víc bych se zaměřil na rozehrání vztahu mezi ústřední dvojicí, která po sobě jede. Místo hard je z toho soft a to filmu ublížilo. Zajímavý námět a spolu s ním i tvůrci se pak vydali cestou sice více televizní než filmovou, ale přesto, že se z filmu dalo vytřískat víc, je z něj cítit erotický náboj. Kdo ho nezaregistroval o hodně přišel a bude to pro něj jen nudná pohádka bez kouzla. 60% (22.04.2012)

Achich ouvej, tohle bolelo. Blbé až to bučelo, uječené (jakože humorné), s bandou nesympatických postav a Jaromírem Hanzlíkem, kterého je pro podobné výblitkové tragédie vážně škoda... ale tu hvězdičku mu teda dám. Asi bych tyhle moderní pohádky při vaření měla do budoucna vynechat, ať nemusím oškrabovat potraviny z obrazovky (za předpokladu, že se neroztříští po úderu hrncem, pak už by oškrabovat nebylo třeba a byl by klid). 20% (06.09.2010)

Bez ohledu na své zřetelné slabiny PERLOVÁ PANNA představuje jednak určitý, zčásti úspěšný průnik žánrů (pikareskní román a pohádka s bájí), jednak jasná převládnutí nepřehlédnutelných pozitiv. Básnická atmosféra, zdařilá snaha o postižení drsností doby a jeden z mimořádných hereckých výkonů tradičně skvělého herce Jaromíra Hanzlíka netvoří zdaleka jejich vyčerpávající výčet. Základní idea - čest a poctivost vítězící, je-li třeba, i silou - rovněž působí v kontextu devadesátých let a jejich bledničkových postav téměř revolučně. Naopak děj jinak působivého díla retardují vedle ne zcela zvládnutého průniku žánrů neúnosně dlouhé a ve své podstatě zbytečné soubojové scény, za hranicemi pochopení je Lukavského papírem šustící postava a jen obtížně lze pochopit smysluplnost značné části scén s potulnými herci i pijáckých replik Jana Hartla a Oty Jiráka. Budí to dojem sporého námětu a snahy dodržet stůj co stůj potřebnou, předem objednanou dobu trvání. A se standardem, jehož úroveň je v polistopadovém kontextu vysoko nad průměrem doby. (08.04.2008)