Šašek a královna

Předem odkazuji na komentář Šandíkův, abych se nemusel pracně snažit formulovat to, co tam už je vyjádřeno. A doplníte-li to komentářem Morieniným, máte přečteny všechny, které nějak stojí za to. Na rozdíl od obou jmenovaných však následnou Chytilové filmovou adaptaci stavím výš (rovněž tak Poslední leč, kterou znám jen ve formě Vladimírem Sísem režírovaného filmu, jenž ovšem stojí někde uprostřed mezi „adaptovaným“ a „zaznamenaným“ divadlem). Polívkův úvod mě sice odboural, po něm bez přechodu následující vstup do tíživé „reality hry“ byl nesmírně silný, ale čím hra trvala déle, tím mi připadala méně a méně konzistentní. Možná je problém v tom, že TV záznam nemůže zprostředkovat atmosféru živého divadla. (Když jsem u toho, opravdu jsem neocenil tvůrčí snahu režiséra záznamu, když i v dosti nevhodných momentech nabízel detaily místo pohledu na celek. Pouhému záznamu představení by slušelo více služebnosti.) Možná je problém taky v tom, že Královna nakonec vedle Šaškových exhibicí působí dojmem pouhé hlavní vedlejší postavy (jsou tam pak ještě tři vedlejší vedlejší), přičemž však jediné oprávnění tohoto, totiž odpovídající spojení s dojmem, že ona je pouze nějakým jeho „komplexem“ či personifikací čehosi, s čím se Šašek (v jakémkoli smyslu slova, třeba „umělec“) musí potýkat, ať už to má být můza, dílo nebo světská moc, je příliš slabé. Přestože (podobně jako v Poslední leči) je Polívkovo metadivadlo úžasné, přestože krom rovin reality a virtuality skýtá i prakticky libovolný výběr rovin výkladu (byl jsem např. překvapen, jak je představení nabito společensko-politickými jinotaji pro diváka své doby, přičemž se však nic z toho svou „politickou podezřelostí“ nevyčerpává), přestože se musí tleskat tomu, jak (Šandíkovými slovy) Polívka hru zbourá a zase znova postaví, celkově jsem vnímal spíš jednotlivé etudy než celek. Takto musím tím víc ocenit Chytilové film, v němž scény jakoby „vystřižené“ z původní hry mají v sobě ohromné napětí, jejich atmosféra postupem děje houstne, přičemž „pracovní složka“ Polívkova divadla je velmi zdařile nahrazena linkou „reality“. Možná je problém v tom, že jsem jen málo vnímavým (ostatně příležitostným) divákem divadla. Např. zrcadlo je rekvizitou, která sem nepochybně patří, kousky s ním jsou na místě, ale že bych to nějak pobíral, to tvrdit nemohu. Horší ale je, že tytéž scény, které mě ve filmu fascinovaly a vtahovaly, jsem zde vnímal jako jaksi utopené v legraci. Možná je prostě smůla, že jsem fim viděl první. Postupem hry mi také stále častěji připadaly některé fóry samoúčelné, padalo se z té konstrukce divadlo – život – hraní – režijní poznámky. Proti tomu ale musím vyzdvihnout třeba takovou drobnost, jako „lancknecht závorka kope konec závorky“ - zde vrcholí drama o boji o vládu nad osudem. Přes všechny výhrady přece jen dávám maximum, protože tohle prostě JE klasika. Král je Němec, královna je Francouzka. Neumí česky. (18.06.2012)

Tvorbu Bolka Polívku mám rád už mnoho rokov. Ale toto divadelné predstavenie je nepochybne extraktom jeho skvelého herectva. Chytilovej poňatie Šaška a kráľovnej som videl pred mnohými rokmi, divadelnú verziu z Braníckeho divadla až dnes. Bolek dve hodiny nezíde z javiska a každú chvíľu divákov prekvapuje novými a novými nápadmi. Je úžasné, aké predstavenie sa dá vytvoriť v minimálnom priestore a obsadení. (29.07.2019)

Miluju, miluju, miluju divadlo. Směješ se? Chechtáš? Ubližuješ někomu dalšímu? Krátíš si čas? Dáváš facky? Líbí se ti to? Chtěl bys jednu dostat? Směješ se? Pořád se směješ? Je ti do smíchu, když jsi jen šašek? A ty jím jsi, býval jsi a budeš, pořád se ještě chechtáš? Slova, slova, slova? Pcha! Nikdy to nebylo míň! Nikdy to nebude víc! Jen nuda, nuda, nuda a smích a nuda a facky a smích a nuda a zrcadla a smích a smích a smích. ♥♥♥ (14.04.2010)

Bolkovi Polívkovi se povedlo, co u nás málokomu – vzít téma vztahu „nás obyčejných lidiček“ k moci, spojit ho s motivem jiskření mezi mužem a ženou (a že jim to s Chantalkou tenkrát jiskřilo!) do jednoho nedělitelného celku plného barev a přesahů dráždivých politicky (což se líbilo u nás) i „eroticky“ (což zase oceňovali v kapitalistické cizině), celé to zabalit do originální formy meta-divadla a přitom udržet zcela ne-meta-divadelní magickou atmosféru. Zrovna louskám korespondenci V+W a napadá mě, že se Šaška a královny měl dožít Voskovec, silně skeptický k většině toho, co se urodilo na české poválečné scéně „divadel malých forem“ – tady by myslím dostal to, co mu chybělo u Semaforu a podobných, opravdové jevištní cítění, navíc podložené Bolkovou úctyhodnou teoretickou základnou, řemeslnou umanutostí a poctivým přemýšlením o divadle a snahou posouvat jeho hranice. Že to celé ještě ke všemu neskončilo jako odtažitá intelektuálština, ale kus dokonale přístupný „prostému diváku Manéží“ (což nemyslím nikterak hanlivě), je malý zázrak (nejen) nad Vltavou. (23.08.2013)

Záznam i film stojí za to , každý je jiný... O jednu z nejkritičtějších divadelních inscenací své doby, měla zájem Československá televize, ale když přijeli technici do divadla, nikdo z kompetentních šéfů o záznam hry nestál. Na natáčení byl vymezen jediný den a bylo to velké přemlouvání. Dnes už se jen můžeme dohadovat co stálo v pozadí této neochoty, zda strach aby se na záznam nedostalo něco co by divadlo poškodilo, nebo jestli nechtělo mít avantgardní divadlo s prorežimní televizí nic společného. (16.06.2014)