Tron: Dedičstvo

Poslední film v roce 2010, na který jsem se chystal do kina a očekával jsem od něj naprostou dardu. Dobře, přiznám se, očekával jsem to především od samotné muziky, kterou složili Daft Punk, ale také mě zajímalo, jak se s tím vypořádali tvůrci. Když už jsme tak s přítelkyní seděli v kině, uvědomil jsem si, že nás je v sále jenom pět. To mě hrozně zamrzelo, protože jsem věřil tomu, že tenhle film opravdu bude stát za to. A on také opravdu stojí. Hrozně mě mrzí, že o něm plno lidí mluví jako o fantasmagorii. Nehledě na to, že Avatar byl daleko větší fantasmagorie, než je tohle. Tenhle film totiž příchází s naprosto novým, ojedinělým námětem do sci-fi světa a vyžívá se v něm naprosto neuvěřitelně. Tron: Legacy je tak podle mě druhý film, který si naprosto oprávněně zaslouží 3D a u mě první film, u kterého jsem s technologií 3D byl opravdu spokojený. Dobré je na něm totiž opravdu všecko. Co se týče krásy, tak s ní bude vévodit Olivia Wilde, která je ve filmu nesmírně krásná a doufám, že jí ten imidž vydrží déle. Nejvíce mě ale tvůrci překvapili se samotným příběhem, který opravdu velice dobře zpracovali. Ze začátku perfektně vysvětlili první díl a postupně mě přiváděli do digitálního světa bez hranic, s naprosto ultimátními akčními scénami a brutálním hudebním podkladem od Daft Punk. Povedlo se jim to a já z kina odcházel nesmírně spokojenej. Škoda, že film doplácí na lidi, kteří od toho čekají kravinu, aniž by z filmu viděli nebo slyšeli jedinou vteřinu. Ono je totiž rozdíl kecat před shlédnutím filmu a po shlédnutí filmu. Já jsem mu s přítelkyní trošku k zisku dopomohl a jsem za to rád. Lepší film jsem v roce 2010 ani podpořit nemohl. (25.12.2010)

Jestliže první Tron ve své době dokonale odrážel úroveň počítačů a úvahy o osmdesátkovém kyberprostoru, nový Tron hledá svůj smysl jen těžko, o to víc, že se snaží být jakýmsi pokračováním. Nemá ani jedno a svou existenci zdařile obhajuje pouze skrze 3D formát. Výklady, objevující v něm cosi hlubšího, mi připadají víc násilné a chtěné, než je skutečnost. Z tohohle kult nezaprší. (24.01.2011)

,,...POTKAL JSEM TAM JEDNOHO NEOHROŽENÉHO BOJOVNÍKA. - TRONA. UKÁZAL MI VĚCI, JAKÉ SI LIDI ANI NEDOKÁZALI PŘEDSTAVIT. SOUBOJE S DISKEM UPROSTŘED ÚCHVATNÝCH ARÉN. MOTOCYKLY ZÁVODÍCÍ NA SVĚTELNÝCH PAPRSCÍCH. A SPOLEČNĚ JSME...... - VYTVOŘILI SYSTÉM.....“ /// To se furt všichni vrtáte v compech, samej crack a patch, tak se nedivte, když se programy naserou a ukončí tyranii uživatele. SMRT UŽIVATELŮM! Nádherný věci pro 3D! Bio - digitální (ať už to znamená cokoliv..) koncert. Všichni, kteří rádi nakupují v hračkářství musí bejt nadšeni! První hodina – FANTASTICKÁ! Super vyprávění, technický parádičky a tempo, který bohužel nevydrží nejen do švestek, ale ani do tý druhý hodiny!!! Následuje (pro mě) otravný prokousávání se ,,modrým“ světem, jenž nezachrání ani výbornej obraz a (vo tom žádná!) zvuk! LIDSKÁ BYTOST V DIGITÁLNÍM SVĚTĚ? HODNĚ DRSNÁ ZÁLEŽITOST! A to je celý? Smrt uživatelům! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chci se dostat přes oceán simulace (a neotravovat při tom obvoďáka). 2.) Chtěl bych mít v počítači jen dobré a hodné programy. 3.) Jsem nasranej počítačovej program. 4.) Na sexuální orgie mě nikdo nezve, tak si vystačím s těma virtuálníma. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE *** NAPĚTÍ * (31.03.2011)

Vizuální žranice bezesporu, už jenom proto doporučuju návštěvu kina. Druhým top prvkem je soundtrack od Daft Punk. Všechno ostatní (scénář, herecké výkony) je spíš v průměru, Garrett Hedlund jako hlavní postava je castingový ústřel, ten člověk nemá ani kapku charismatu. Na příběhu mi nevadí, že je jednoduchý (nějaké snahy o přesahy lze najít - a jsou spíše na škodu, protože zoufale nefungují), nýbrž že je ne zcela efektivně odvyprávěný. Divák se nedočká žádného postupného poznávání reálií daného kyberprostoru. Jack byl loni na Pandoru pěkně postupně připraven. Kdepak Sam - ten do Světýlkova zčista jasna spadne a ani nevypadá, že by ho to nějak zvlášť překvapilo, nedejbože aby se dožadoval odpovědí. Divák (já) tak nemá šanci poznat limity toho světa - a to se pak postavám špatně fandí, protože se snadno nabyde dojmu, že kdykoli se něco posere, tak bude následně stačit, aby se stařík stvořitel Bridges něčeho dotknul a všechno bude all right. Na čtyřhvězdičkové hodnocení zním až příliš kriticky, že? Jenže aby bylo jasno - TRON: Legacy není vůbec špatný film, veškerá kritika z mé strany vychází z toho, že s mírným doladěním scénáře to mohla být ultimátní pecka srovnatelná třeba s Matrixem. Po vlažném přijetí ze strany vážených pánů recenzentů mi naštěstí výrazně spadla očekávání, takže nakonec jsem spokojen. Stokrát radši si dám další pokračování Trona (a jo, klidně s Kosinskim za kamerou), než většinu připravovaných komiksáren (od Sršně, přes Lanterna, po Thora). 80 % (18.12.2010)

Vysoká míra sebereflexivity (stavění na odiv neomezených možností digitální kinematografie, tematizace procesu tvorby fikčních světů, deformace obrazu a zmnožení rámů jako zdůraznění iluzivnosti digitálního světa i filmu samotného), 3D sloužící vyprávění, opozice pevné, stálé hmoty (klasického umění) a tvárnosti, nestálosti a proměnlivosti forem (moderního umění), opojný tanec barev, světel a tvarů připomínající avantgardní, futuristické filmy, hra a divák-hráč (či lépe uživatel), videoherní principy, které však nenarušují soudržnost filmu, harmonie v nedokonalosti, mýtus o stvoření a vyhnání z ráje, vzpoura proti Bohu, pozitivní poselství (vítězství reality, skutečného světa a žitého prostoru nad simulací a simulakry), Daft Punk, rytmizace střihu na jejich geniální hudbu a otázka nebývalé autonomie hudby a zvuku jako taková, vtahující, nesmírně originálně pojaté akční scény, které se mnohdy odehrávají na několika úrovních prolínajících se prostorů, kde se navíc neočekávaně mění gravitace, důmyslná a mnohovrstevnatá práce s odkazem prvního dílu (do jisté míry naznačená již v podtitulu "Legacy"), která zachází daleko za pouhé odkazování na konkrétní scény, situace, rekvizity a vizuální prvky, ačkoli i to je přítomno v míře více než vrchovaté (konkrétní příklad: podoba/grafika kyberprostoru v původním TRONovi odrážela tehdejší strop možností digitálních triků, který vylučoval snahy o fotorealističnost, stejně tak podoba současného TRONa ukazuje soudobé technické maximum, které již fotorealističnost, ba hyperrealističnost umožňuje, což mezi oběma filmy vytváří jednak silnou vazbu uplynulého, prožitého času, ale vypovídá i o proměně filmového média se vstupem do digitální éry, vývoji techniky, filmových vyjadřovacích prostředků atd. V tomto zrcadlení se zároveň zjevuje i zmnožování a tvárnost, které v novém TRONovi charakterizují nejen budování prostoru a přecházení mezi jeho jednotlivými vrstvami, ale především celkové uchopení dědictví předchůdce)... Ve výsledku úchvatná fúze videoherního a filmového světa, jejíž jediný výrazný problém spočívá v nechutně stereotypním zobrazení a postavení ženy, které mi pilo krev od začátku do konce. (16.12.2010)