Baaria

King of Pop - v hudbě Michael Jackson nebo Freddie Mercury, mezi pivy Starobrno a Gambrinus, králem popu ve filmu je ovšem Giuseppe Tornatore. Jeho filmy chtějí být populární, a také takové jsou. A Baaria, i když nedosahuje kvalit "Rajského kina", je velice slušný a řemeslně zvládnutý film. Absence dramatické zápletky mi tu nechybí, jakási nedotaženost (na kterou si stěžuje většina místních recenzentů - rozumím tím vynechání erotických a násilnických scén) mi není nepříjemná... Malý Peppino zažívá v koutě třídy svůj padesátiletý levitační sen. Podobně jako Čuang, pochybuje ve svém motýlím snění o své pravé identitě, kterou si stále znovu musí potvrzovat ve změněném světě. Ale jak říká Lacan: stále zůstává člověkem, protože o své identitě pochybuje, zatímco motýl nikdy. (17.02.2015)

Žhavá Sicílie prostoupená vlnou vášnivých emocí, ale i zcela nezkreslený pohled na nesmazatelnou chudobu zdejších obyvatel ve vzpomínkách rodáka Giuseppa Tornatoreho. Je možné se vymanit a jít za svým snem… Životní osudy Peppina Torrenuova a jeho blízkých ze sicilské vesnice Bagheria se prolínají s historickými údobími na cestě plné zvratů, radostí i tragédií, navíc provázené nadpozemsky krásnou hudbou Ennia Moricconeho, která dokáže zasáhnout silou probuzené sopky. Baarìa znamená – poznej pravou tvář Sicílie. (07.02.2011)

Z dnešního hlediska, co se dá považovat za umělecký a osobní film, je to totálně mimo; vlastně jen oprašování Amarcordu takovým reklamním "cestovkovým" stylem. Z hlediska celkové orchestrace materiálu to vyvolává úctu. Jsem hodně na vážkách, jak to hodnotit. Ale vlastně mě to jen štvalo těmi klišé o italské/sicilské národní povaze. (25.05.2010)

Tak se mi zdá, že Tornatore měl v hlavě obraz, ale potřeboval k nim najít brýle, které by jej omluvily před kritikou z přílišného sentimentu a zrůžovění skutečnosti. Nasadil si tedy tedy masku dvou malých chlapců, jednoho spícího a druhého rovnou letícího. Nyní bez problémů sneseme, že půlka dění vypadá sen, kouzlo, či klukovská hra. Můžeme věřit klidně tomu, že jde o kouzlem seslaný sen o vzpomínkách někoho jiného. Pojetí snímku utvrzuje podezření, že je tomu opravdu tak. +++++ Když se snažíme vyprávět souvislý příběh na základě našich vzpomínek, musíme často svou paměť vědomě usměrňovat, jinak se rozbíhá nechronologicky pod tlakem různých asociací a pokud má být tím příběhem život náš a našich rodičů, je to již obzvláště obtížné, protože životy se neskládají do dramatických oblouků, neberou na sebe strukturu dramatu. Na zásadní část událostí má člověk pramalý vliv, vnější svět je obrovský a tak chybí jednoznačné kauzální propojení. +++++ Baaria právě tímto usměrňovaným polokauzálním způsobem řadí postupně své historky. Pokud se příčiny pohybují napříč hrdinovým životem, máme o nich povědomí, jsou-li vzdálené, přicházejí jejich důsledky náhle a nečekaně. Usměrňované vzpomínky sledují tok času, jindy je vede spíše motivická, ba přímo vizuální asociace, vyjádřená kupříkladu takto: zuby - střih - zuby či někdo mi hýbe s hlavou - střih - někdo jiný mi hýbe s hlavou nebo hadi - střih - hadičky. +++++ Šitíčko umné, švy perfektní, ale výsledek je nuzný kabát z pestrobarevných odstřižků, který je každému strášně dlouhý. Ano, ano, jde přeci o kouzlem seslaný sen o vzpomínkách někoho jiného či tak něco. Nasaď si taky, Subjektive, ty brýle, uvidíš ostře! Jenže mně se vůbec nechce. +++++ Pohlednice nenakupuji, proti krásnému krásnému nic nemám, krásné ošklivé je mi obvykle cizí. Mafie, fašismus ani komunismus nechci vidět jako součást lokálních koloritů, jež mají dodávat kraji na osobitosti. Baaria dokráčela přibližně na půl cesty k tomuhle mně nesympatickému cíli. Bagheria již nežije skutečným životem, ale stává se skanzenem mýtů a představ, pouťovou atrakcí, Disneylandem sicilskosti a krámkem se zaručeně místními suvenýry. Když zasmrádne paměť, čpí to sentimentem. Silné **. (23.08.2011)

Velkolepý obrazově krásný film jako pocta režisérovu rodnému městečku Bagheria a životě na Sicílii. Historie a obrazy života oblasti ve dvacátém století, se svojí tvrdostí a syrovostí, fašistickým okouzlením mocí, prolomováním složitých bariér mezi mužskou a ženskou částí, komunistickou ideologickou snahou o zrovnoprávnění nejchudších vrstev i mafiánskou podstatou fungování společnosti. Těžkosti i radosti zalité příjemným slunečním svitem. Vše se točí kolem postavy Peppina Torrenuovy (gereovsky vypadající Francesco Scianna, jako nejmenší Giovanni Gambino, jako malý Davide Viviani), který se z chudých poměrů stává charakterově čestným člověkem, který se s čistou ideologickou snahou komunistických myšlenek snaží změnit život chudých a zlepšovat kvalitu života a bojovat proti všem nešvarům společnosti. Z dalších postav: Peppinova oddaná žena Mannina (Margareth Madè a jako malá Mariangela Di Cristina), její přísná a milující matka Sarina (Ángela Molina, jako mladší Nicole Grimaudo), Peppinův bratr Nino (Salvo Ficarra), Peppinův prostý a čestný otec Ciccio (Gaetano Aronica, jako mladý Alfio Sorbello), a velká hromada dalších a dalších v tom velkém a nepřeberném mraveništi a v průběhu několika desítek let. Líbivé, velkolepé, a přesto svým způsobem povrchní pro svoji překotnou snahu zachytit vše. Ale přesto jde o zdařilou poctu své rodné oblasti a jistému romantickému způsobu života, který je již bohužel pouhou minulostí. (21.04.2012)