Užívaj si, ako sa len dá!

Píše-li se rok 2009 a vy jste se narodili v roce 1935, znamená to vzhledem k průměrné délce života jediné: smrt klepe na dveře a je na čase bilancovat. Máte-li majetek, znamená to sepsat závěť, máte-li jako Woody Allen co říct, znamená to vydat memoáry. Takovým memoárem, či předčasným nekrologem, je i Whatever Works. A byť všechna ta rekapitulace a vzpomínky na život místo života samého – atmosféra přípravy na smrt – a zcizující prvky v podobě zásahů autorského já do plynutí příběhu mohou leckoho od filmu odradit, berme na vědomí, že když sedíte v čekárně na urologii s prostatou velkou jak ovčí mozek, to se pak těžko tváří, že jste pořád rock’n’roll. Zvlášť pokud k tomu připočteme břemeno židovské identity ve světě latentního antisemitismus, v němž výčitky svědomí a strach zatěžují každý čin i myšlenku jednotlivce. To vše nicméně ustupuje tématu stařectví, které film ze všech sil rozehrává. Stařectví znamená opravdovost, znamená konec s lhaním a popření všech falešných hodnot, nebo alespoň většiny z nich. Znamená přidat se k těm, kdo každodenně naplňují slova Merleau-Pontyho „nikdy se necítit zcela pohodlně ve svých vlastních pravdách.“ To měl na mysli Pavel Eisner, když říkal, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec - ovšem vydaří-li se! I postava Borise Yellnikoffa se prostřednictvím nové upřímnosti snaží napojit na ztracenou autenticitu a cestu ke svému autentickému já obnovuje přes misantropii, perverzi a stařeckou prudérii. Na tomtéž „autentickém bručení“ postavil bezmála osmdesátiletý Eastwood postavu Kowalského v Gran Torinu. Je tomu tak proto, že normální život podléhá konformním tlakům, kdežto stařecký život je apriori non-konformní; je vyňat z dosahu působení norem a konformity. Znovunalezení vztahu s vlastní perverzní stránkou tedy může být paradoxně cestou k regeneraci duševního zdraví. Radikální potenciál stařectví konečně leží v obnažení lživé otázky „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam kráčíme?“ a v nastolení hrozivě pravdivé „Proč jednou nebudeme, sotva někam patříme a jaktěživ nikam nedojdeme?“ A platí to pro nás všechny bez výjimky: V jakémsi vzdáleném koutu vesmíru byla jednou jedna hvězda, na které zvířata nabyla rozumu. Jen co se příroda několikrát nadechla, hvězda ztuhla a rozumná zvířata musela zemřít. Tak by si mohl každý vymyslet nějakou bajku, a přesto by tím dostatečně nevyjádřil, jak ubohým, prchlavým, prázdným, bezúčelným a svévolným se ve vesmíru jeví lidský život. Je na stařectví, aby nám klam života připomínalo, neboť mladická duše toho schopna není. Člověk je prostá, dětinská mysl, ale stařecká moudrost je nám tajemným zjevením nejvyšších poznatků, bohoslužbou, a poctivé naslouchání seniorům je úřadem kněžským. (01.01.2010)

I'm the only one who sees the whole picture. Zvyknout si na protivu Larryho Davida jako na vypravěče chvilku trvalo, ale kýžené blaho se nakonec dostavilo v dostatečné míře. Scénář opatrně našlapuje po tragikomické cestičce a zároveň rozhazuje na všechny strany bezpočet sexuálních narážek nebo klasických sociálně mířených tref. Zkrátka je vidět, že po předchozích letech, kdy se Woody oddával komplexní romantice v Barceloně nebo si snil téměř thrillerový Kasandřin sen, bylo potřeba ze sebe nové nápady a "stížnosti" dostat. Ještěže tak. (14.01.2011)

Zatímco mnoho režisérů ve stáří točí samé propadáky, najdou se také šťastné výjimky co odmítají se k nim přidat a Woody Allen je jednou z nich. Vystavěl tu scénář na malém prostoru odehrávajicí se převážně v bytě, připomíná spíše divadelní hru, je ovšem precizně udělaný. Vykreslil charakterní dvojici, zakomponoval do nich protiklady a Woody u nich také předvedl svůj cit pro dialogy. V první půli jsem se skvěle bavil, druhá polovina však trochu zaostávala, takže jen 70% (06.03.2010)

Woody Allen mě snad nikdy nezklamal. Pokaždý totiž počítám s perfektními dialogy a tady jsem se ještě k tomu setkal s dvojníkem Woodyho Allena, Larry Davidem. Ten se totiž vyjadřuje v grimasách a chováním úplně totožně, jako Woody Allen. Až na to, že je daleko sympatičtější. Každopádně samotný příběh je naprosto tuctová vztahová vyprávěčka, která v sobě má kouzlo geniálních, zvláštních lidí a fantastických dialogů, kteří nedokážou nudit. Zaplaťpánbůh za Allenovi filmy. Tak živé filmy, které dokáží těžit z mála, totiž jen tak někdo natočit nedokáže. Já snad vím jenom o něm. To je také důvod, proč jsem se u tohodle filmu tak příjemně bavil. Herečky hezký, na to si vlastně i Woody Allen potrpí, příběh příjemný, atmosféra dokonalá. Tahle příjemná romantická komedie prostě nezklamala, v žádným případě. (24.11.2010)

Aby bolo jasné, Woody je a bude vždy pre mňa géniom a najobľúbenejším režisérom a scenáristom, na tom sa nemení nič! Všetko PODSTATNÉ čo mal povedať, už svetu povedal, pričom posledný opus magnum je pre mňa Match Point, ktorý naozaj v tom pozitívnom šokoval. Woody nevie natočiť zlý film, to je fakt. Vicky Christina Barcelona dokonca naznačila, že Maestro je stále svieži, nápaditý a stále vie byť originálny. Paradoxne návratom do New Yorku sa stratil moment prekvapenia a nastúpila rutina. Whatever Works začína ako v najlepších časoch, úvodný monológ prvých pár minút by sa nestratil ani v najväčších skvostoch a je za *****. Čo sa deje potom? Woodyho "trademarkové" hlášky (tradične vychytávkové a skvelé!), ktoré sú ovešané na trápnej príbehovej kostre,ktorá ma v niektorých momentoch vyslovene rozčulovala (prvý krát! a to som videl 41 filmov režírovaných Allenom), tak ako niektoré trápne postavy, ešte k tomu nie celkom dobre zahrané (ešte najlepšie z toho vychádza alter ego LarryDavid). Veľa vecí je tak trochu zjednodušených, miestami banálnych a "telenovelistických". Záverom sa opäť film dostáva do normálu, ale otázka je: "stačí to"? Vkráda sa myšlienka, že WW je Woodyho najslabší film... Ale čo na tom, že pri ďalších minimálne 20 perlách sa vlastne nič také hrozné nestalo a tento fakt sa dá pomerne ľahko prepáčiť, pretože sa budem vracať k nim (Annie Hall som videl asi 10x:)...k Whatever Works veľmi ťažko. (05.12.2009)