Když struny lkají

V 10. letech patřila Magda Sonja k nejznámějším hvězdám. Série jejích krátkých filmů patřily ke skrovné nabídce za První světové mezi jistoty. Magda byla mezi prvními hrdinkami, které ve filmu reprezentovaly nejoblíbenější témata světového dramatu, byla tu Medusa, Don Juan, Drakula, Mata Hari i Marie Stuartovna. Ve 20. letech se seznámila a později provdala za ambiciózního všeuměla Friedricha Fehéra. Společné filmové projekty realizovaly až po narození syna Jana. Tolik tedy k rodinnému tandemu Fehérových, kteří dali českému filmu po part-talkie Tonce Šibenici první český 100% zvukový a mluvící film. Z dnešního hlediska je problematické k výslednému projektu Když struny lkají přistupovat jako k celistvému dílu. Film se nedochoval celý a možné je shlédnout jen neuměle restaurovanou verzi z roku 1953, která není příliš vynalézavá. Dnes chybí kromě celého filmu také reflexe tehdejšího nahlížení na krizi, která nebyla malicherností. V současnosti chybí také základní představa o tom, kdo to vlastně byla animírka a jaké to mělo společenské vazby nejen pro onu dámu. A samozřejmě by zde už málokdo hledal inspiraci Tolstého Ďáblem. Osobně tedy oceňuji světový vklad do českého filmu, který bohužel zavál čas. (01.02.2011)

Já jsem tušil, že to nebude pro mne, ale zvědavost vidět první český zvukový film (Tonku nepočítám) byla silnější než já. Jde o to že mne to dějově ani trochu nezajímalo už po dvaceti minutách. Nečekejte mnoho dialogů., prakticky jsme stále v němém filmu. Takže od začátku uvidíte klasické titulky. Ve filmu si pak poslechnete spoustu vytí (zpívání prý) a sem tam vám budou uši trápit skřipky. Skutečně není o co stát. (03.03.2022)

Snímek se řadí mezi první český zvukový film, vzniklý po snímku ´Tonka Šibenice´ (1930), (koncipovaného však jako film němý, k němuž byl zvuk dodělán dodatečně) a do kin uveden ještě před, dodnes slavným snímkem s Vlastou Burianem, ´C. a K. polní maršálek´ (1930). Dle dobových zdrojů se však snímek o potulném tulákovi, coby bývalém houslovému virtuosovi (kterého si zahrál skutečný houslový virtuos Jaroslav Kocián), který se ujal ztraceného dítěte, stal naprostým propadákem. A těžko říct proč. Jedná se o silný příběh těžkopádného žití s tragickým koncem. Sociální téma silnější než kdykoliv předtím a kdykoliv potom, ve kterém je centrem všeho dění malé dítě, pro kterého byl osud skutečně nemilosrdný. Snímek je plný hudby a nejrůznějších ruchů, a naopak poměrně málo dialogů či mluveného slova. No, lze si představit, že scénář byl psán ještě pro němý film a do úprav právě kvůli zvuku se nikomu moc nechtělo. Hodinový film v dnešní době neosloví už vůbec, avšak kvůli době vzniku a hlavně kvůli Jaroslavu Kociánovi, rodáku z Ústí nad Orlicí, kde je čestným občanem města, kde je po něm pojmenována hudební škola a kde se na jeho počest koná hudební festival a houslová soutěž, má ohromnou historickou hodnotu. Film tedy skutečně jen pro opravdové filmové fajnšmekry a historiky. (30.08.2020)

Krom skutečností, že se jedná o první československý zvukový film a že je trochu zajímavý jakožto obraz třicátých let na našem území, není nic, proč byste se na toto hloupé melodrama měli dívat. Film má všechny neduhy prvních zvukových filmů točící se okolo posedlostí filmařů zvukem (hudbou, ruchy i slovem). (12.02.2016)

Možná, že před osmdesáti lety to byl trhák, ale dnes? Historickou hodnotu snímku nelze samozřejmě upřít, ale očima současného diváka jde už jen o prastarý film s teatrálními hereckými výkony a vcelku nudným příběhem. Na druhou stranu, několik zdařilých výstupů houslového virtuosa Jaroslava Kociana (1883 – 1950), nestárnoucí evergreen Koukej, ty mě houpáš a fakt, že jsem od toho vlastně nic zvláštního neočekával, se ukazují jako přidaná hodnota tohoto prehistorického artefaktu. (22.08.2009)