Aksál

Pavel Kohout se po mém soudu v Aksálu tak trochu umělecky vlamuje do otevřených dveří. Stačí vzpomenout na literární postavy typu Anna Kareninová či Ema Bovaryová, která se stala přímo literárním typem ztělesňujícím útěk od reality k sebeobelhávajícím iluzím. Obecně představa, že za spořádanou fasádou navenek harmonického života musí být skryt nějaký spodní temný tón, představuje velmi populární a působivý umělecký námět. Na mysl tane celá řada románů, filmů a divadelních dramat, v nichž autoři demaskovali faleš, prázdnotu a absenci štěstí u zdánlivě dokonalých manželství - byl by to opravdu dlouhý seznam, zmiňovanou Flaubertovou Paní Bovaryovou počínaje, přes román Nouzový východ Richarda Yatese, až třeba po můj oblíbený film Noc od Antonioniho, v němž je podle mě toto téma dovedeno k uměleckému vrcholu. A když už jsem zmínil Yatesův román, který byl v roce 2008 zdařile zfilmován Samem Mendesem, nemohu se ubránit jeho srovnání s touto pozapomenutou televizní inscenací. I Yates nechává své postavy manželů Franka a April Wheelerových, tvořících zdánlivě ideální manželský pár, konfrontovat s postavou Johna Givingse (herecky excelentní Michael Shannon), diagnostikovaného psychotika, který jediný nemá zábrany říkat nepříjemné pravdy. Zdánlivá idylka manželství se náhle hroutí jak domeček z karet a postava impertinentního blázna přináší mezi oba partnery hlubokou krizi. Ačkoli se Kohoutova inscenace ani zdaleka nevyrovná působivosti zmiňovanému filmu, jedná se vcelku o zdařilé dílo, které i po těch letech stále stojí za vidění. Abrháma moc nemusím, ale výkon Drahokoupilové na mě udělal dojem, stejně tak použitá hudba. "Subjektivně" 4 hvězdy, "objektivně" spíše 3. (24.05.2013)

Na první pohled krátká povídka, při zevrubnějším prozkoumání však mám pocit, že se tvůrci dokázali obsahově dotknout všeho, co je pro lidský život klíčové.. A ač se to zdá neuvěřitelné, skutečnost je taková, že pouhé dvě otázky mohou jednu přivést na životní křižovatku.. Plus výborná Maruška Drahokoupilová, krásná žena s milým úsměvem a příjemným hlasem.. (28.02.2018)

Jen takové krátké zamyšlení nad tím, co jsme chtěli, čím jsme byli, a co nakonec máme, a kým jsme. Jak dlouhá je cesta ke klidu a kolik na ní musíme a nechceme obětovat. A pak si přijde nějaký blázen, vmete nám to do obličeje, a my si uvědomíme, že tohle jsme nechtěli, ale že už jsme se změnili a těžko s tím něco dělat. Ale ta kocovina je silná a drží se dlouho. Film nic neřeší, jen dává podněty k úvahám, Josef Abrhám svou roli apoštola lásky nezvládá úplně přesvědčivě (rozhodně ale je to jímavé překvapení), Marie Drahokoupilová coby bohyně studených čumáků je opět chladná jako led, nicméně pomalu taje a dá se jí to věřit. Rozuzlení je trochu omšelé, ale jak říkám, je to jen skica, zamyšlení, a jako takové to beru...70% (07.07.2011)

Typická kohoutovka. Převyprávějme si tento příběh za předpokladu, že od začátku víme, kdo je kdo. Pokud o autenticitě života mluví Jean-Jacques Rousseau nebo český blázen, není to totéž, ale vede to k témuž. A nebo jako parafráze: každá prohraná sexuální revoluce vede k další desexualizaci. Pod "desexualizací" můžeme rozumět každý represivní systém. - Navíc: Abrahámova role patří k dalším jeho faux pas. (18.07.2022)

Chtěla či nechtěla mít psa? Je či není šťastná? Miluje či nemiluje svého manžela? Možná si sama Emma (kouzelná Marie Drahokoupilová) nikdy takovéto otázky ani nekladla, možná se ale jen „bojí otázek, které si sama zakázala“. Každopádně, když se do její přítomnosti vetře svůdný Josef Abrhám, aby ji „říkal hlouposti, ve kterých je smysl všeho,“ dokáže dotyčnou dokonale rozhodit. A stačí mu na to ani ne půl hodiny... Tahle televizní miniatura je určitě dokonalou ukázkou toho, že i na takto malém prostoru se dá udělat velké umění. Výborná je zejména kamera (viz hlavně detailní záběry na hlavní protagonistku) a rovněž hudba s velmi dobře rozpoznatelným rukopisem Luboše Fišera. PS: Shlédnuto na počet dnes zemřelého Josefa Abrháma. (17.05.2022)