Hačikó: Príbeh psa

Prekrásny príbeh o láske, odovzdanosti, strate či smútku, ktorý ma emocionálne vyžmýkal a ktorý dokázal, že nielen ľudské vzťahy a tragédie dokážu dojímať. Citlivá jemná réžia, vynikajúci námet a najmä podmanivé klavírne tóny Kaczmarka mi sprostredkovali neobyčajný divácky zážitok. Povinne pozrieť všetci, ktorí si myslia, že v Amerike už nevedia natáčať pôsobivé príbehy. Vedia a viac než obstojne. (25.05.2012)

Díky chvályhodně nicnevykecávajícímu distributorskému textu na obalu DVD (který se od toho zdejšího převzatého z HBO dost liší) jsem opravdu netušil, co a komu se ve filmu stane, jestli to bude pes nebo pán, a o to víc na mě příběh nakonec zapůsobil. Ano, hlavně v úvodu je to klišé jako hrom, ale postupem času si mě Hačikó až nevídaně získal a i když mě několikrát donutil k slzám, rozhodně bych ho neoznačil za citově vykrádající nebo laciné dílo. Na to je zkrátka příliš krásný.__P.S. "Psí" kamera neměla chybu - ocenit ji musel snad každý, kdo kdy nějakého toho chlupáče měl. (13.01.2012)

Slzavé nádraží na mne zapůsobilo upřímnou vypočítavostí a tak se stále nemohu rozhodnout, zda mne více iritovala nepřítomnost děje, neustálé vlhko v koutcích očí všech zúčastněných, slzopudné smyčce symfoniků či dojetím přejedený klavír. Jsem samozřejmě rád, že mi na konci vnouček vysvětlil, že bychom neměli zapomínat a já se budu snažit na tento snímek nezapomenout, abych si ho omylem nepustil ještě jednou. (10.09.2012)

Nečekaně dojemný film, který ze mě pořádně vyždímal emoce a taktak jsem udržel slzy na krajíčku. Hachiko je krásný pes (rasa Akita Inu) a nedivím se, že skutečný Hachiko má v Japonsku před nádražím sochu. Vystihl bych určitě taky výborně zvolenou hudbu, která vše ještě více umocňuje. Tento pro mě nenápadný film můžu rozhodně všem doporučit. 10/10* (16.05.2010)

Inu, Akita Inu, aneb Lasse se vrací.. Mé cynické Já napadalo, jak tenká je hranice mezi věrností a nechápavostí, či že pátrání po zaběhnutém Hačim se od jistého dějového zlomu zúží asi na metr čtvereční prohledávané plochy. To druhé, samojedí Já, přemýšlelo o dojemné oddanosti až za hrob a němých pohledech, co vydají za tisíce slov.. Je jasné, že spousta hodnocení se bude odvíjet od vztahu diváka ke psům, tzn., že city přemůžou rozum a na tom není nic špatného. Jinými slovy, kdo bude na konci řvát jako stará bába, stydět se nemusí, neboť v tom rozhodně nejede sám. Mou tvář však slzy nezkrápěly, neboť jsem zavalen úpěl pod tklivým klavírem a hlavně mi Hallström nenabídl výraznější vklad veselosti do jinak zbytečně trudného příběhu. Vždyť život není jen černobílý, ne? (01.07.2013)