Mladí rebelové

Priznávam, že filmy s naružovelou tematikou moc nemusím, ale keď som zistil, že severania sa chystajú spracovať tématiku bisexuálneho punkera, ktorého životný príbeh je situovaný navyše do doby 20 rokov naspäť - neodolal som. A urobil som dobre, lebo sa jedná o ľahkú komédiu v pohode sa prelínajúcu do drámičky light, nijak netlačiacu na pílu a v pohodičke odsýpajúcu. V kombinácii s garážovou produkciou "pyča satan anarchy komanda" celkom pekný paradox. (24.06.2010)

Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. (05.12.2010)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. (27.01.2009)

Na Fucking Amal to nemá. Chybí tomu to provalení, reakce malého Norského města na homosexualitu. Probírá se pouze nějaké laškování mezi dvěma kluky, které nepřeroste v nic víc. Společensky nám to neříká nic. Čistě film o duši jednoho teenagera, která je rozpolcená na dva světy. Škoda dalo se z toho vytřískat trochu více. (04.07.2010)

Perfektní! Já jsem tu dobu trávil ve stejným věku na druhé straně té hroutící se zdi. Měl jsem trochu jiný starosti, v porovnání s tímhle klukem vlastně žádný. A to se mi na tom právě líbilo, že jsem tomu jeho problému uvěřil a porozuměl. Že jsem uvěřil a porozuměl tomu, jak s ním nakládal, a jak ho nakonec "řešil". Ten film byl od A do Z uvěřitelnej. A to na filmech miluju- pocit, že sleduju příběh někoho skutečnýho. Že mi ho někdo vypráví za pomoci obrazů a slov, a já za tím vidím třeba jako v tomto případě trápení dospívajícího kluka, kterej na maloměstě zjišťuje, že je možná homosexuál. Do toho ta parádní muzika, jeden song vedle druhýho dokonale znám. O Jesus & the Mary Chain se mluvilo v momentě, kdy hráli Stone Roses. Nepovažuju to ale za chybu a nenašel jsem tam žádnou jinou. Líbilo! (03.03.2016)