Muž, který miloval Yngveho
Mannen som elsket Yngve
The Man Who Loved Yngve
The Man Who Loved Yngve
Réžia:
Stian KristiansenScenár:
Tore RenbergKamera:
Trond HøinesHudba:
John Erik KaadaHrajú:
Rolf Kristian Larsen, Ole Christoffer Ertvaag, Ida Elise Broch, Arthur Berning, Kristoffer Joner, Jørgen Langhelle, Vegar Hoel, Andreas Cappelen (viac)Obsahy(1)
Norský Stavanger je sice příjemné, ale poněkud monotónní místo k životu, do něhož revoluční konec osmdesátých let proniká jen skrze televizní obrazovky. Jediný únik z okolní šedivé nudy nachází sedmnáctiletý Jarle v hudbě kapel nové vlny, pod jejichž vlivem založí s přáteli „nejtvrdší punkovou kapelu ve Stavangeru“ (především proto, aby jako nezletilý gymnazista konečně pronikl do jediného rockového klubu ve městě). Když však do školy nastoupí nový student Yngve, obrátí se Jarleho doposud dětský svět vzhůru nohama: aniž by tušil, jak k tomu došlo, zjišťuje, že volí mezi dívkou, kterou mu všichni závidí, a chlapcem, jehož ani pořádně nezná. S tak silným emočním zlomem, který se podařilo debutujícímu Stianu Kristiansenovi do snímku vložit, se lze setkat jen málokdy – jeho zábavná komedie o dospívání se takřka nepozorovaně zlomí do hořce melancholického vyprávění o nemožné lásce. (MFF Karlovy Vary)
(viac)Recenzie (84)
Na Fucking Amal to nemá. Chybí tomu to provalení, reakce malého Norského města na homosexualitu. Probírá se pouze nějaké laškování mezi dvěma kluky, které nepřeroste v nic víc. Společensky nám to neříká nic. Čistě film o duši jednoho teenagera, která je rozpolcená na dva světy. Škoda dalo se z toho vytřískat trochu více. ()
Skvělý film, který má tempo, parádní hudbu a výborné herecké výkony. Téměř do posledních minut se Mladí rebelové (opět mi uniká, proč distribuce neponechala originální překlad Muž, který miloval Yngveho a nahradila ho mainstreamovým, zřejmě přístupnějším, názvem) tváří jako komediální drama, přičemž poslední desítky minut přehodí žánr do vážných dramatických vod, aby se na poslední 2 minuty opět vrátili zpět a tím nadlehčili oněch několik drsnějších minut předchozích. To mi přišlo lehce matoucí, ale závěrečná scéna mě jako fanouška Joy Division zcela umlčela. 8/10 (Láska nás roztrhá na kusy) ()
Je to takový nenápadný snímek. Pozornost mu nezajistí hvězdné obsazení nebo speciální efekty. A přece jediný pohled, jediné slovo dokáže oslovit více. Nejde o to, nechat se filmem pasivně unášet, ale o to, procítit to. Pokud se vám to podaří, může ve vás vyvolat celou paletu emocí, v jednu chvíli se cítíte jako na bujarém večírku s přáteli, v jinou se chcete zoufale rozbrečet a křičet nebo cítíte melancholii. Je to obyčejný příběh o jednom dospívajícím muži a právě v té obyčejnosti tkví neobyčejné. ()
Psal se rok 89 a pomalu se hroutil komunismus, padla berlínská zeď. Ale to vlastně vůbec není důležité, byť film sám se tváří, že to důležité je, ba velmi. Žel jedinou paralelu jsem nalezl, touhu mladých po svobodě. Nepočítám-li zamilovanou písničku o stržení jakési zdi mezi štěstím a autorem milovanou dívkou (případně zdí v sobě mezi homo a hetero, ale to už bych každou změnu, jež vyžaduje trochu práce mohl vnímat jako bourání zdi). Jelikož film se snaží být srozumitelný, uvidíme, že pro mladé je svobodou šukání, punk, cigára, chlast a odmlouvání učiteli. Ten samozřejmě mladé ani trochu nechápe - školometský, omezený chudák. Pravda, zase tak hrozné to není - kapela hrdinů se ukáže jako šitózní, jejich sny hloupé, jejich důvěra v trvalost a nenarušitelnost mezilidských vztahů naivní. Trefa do černého! Ale uznejte, ze dvou metrů se do černého trefí každý. Vše se ale má změnit v okamžik, kdy se na škole objeví Yngve a Jarle zjistí, že kluci taky mají něco do sebe. To váhání, ty chtivé pohledy, ta nejistota, ten stud! Zase střílíme ze dvou metrů. Namíříme naposled k finální konfrontaci. Pic! Vedle. SPOILER - Ne, té situaci, kdy Jarle řve, že Yngveho nenávidí a šeptá mu, že ho miluje, načež si to jde Yngve hodit, jsem nedokázal věřit. KONEC SPOILERU. Nakonec tu máme veskrze průměrnou romanci o jednom začínajícím homosexuálovi, která zbytečně akcentuje přelomovost doby, neosobně a schematicky předvádí generační rozdíly a obsahuje scény, jež silně trčí z konceptu díla. Např. postavu otce, který je skorem líčen jako hajzl a přitom jeho činy působí jen mírně nemotorně (a v podstatě nemá na dění a postavy žádný vliv). Nebo propuštění matky z práce, které působí jak naivní politický komentář odsuzující pravicovou politiku. Ono to je pochopitelné, vždyť jsou to dnes spíše levicové kruhy, které dělají queer politiku. Konečně je tu též kýčovité básnění - oživlé mráčky podobající se zvířátkům a zamilovaná písnička, která je stavěna výrazně nad punkovou píseň Piča Satan Anarchy Komando. Mně přišly obě stejně kvalitní. ()
Priznávam, že filmy s naružovelou tematikou moc nemusím, ale keď som zistil, že severania sa chystajú spracovať tématiku bisexuálneho punkera, ktorého životný príbeh je situovaný navyše do doby 20 rokov naspäť - neodolal som. A urobil som dobre, lebo sa jedná o ľahkú komédiu v pohode sa prelínajúcu do drámičky light, nijak netlačiacu na pílu a v pohodičke odsýpajúcu. V kombinácii s garážovou produkciou "pyča satan anarchy komanda" celkom pekný paradox. ()
Reklama