René

René je v podstate na pohľad celkom sympaťák a má kukuč jedného môjho kamoša, ktorý chcel v záchveve eufórie napísať knihu s názvom Looser? Why not....A takto sa to má aj s Reném. Byť na okraji spoločnosti je jeho životný štýl a nemám pocit, že by tým nejako zvlášť trpel, pokiaľ mu zrovna neumrie priateľka. René sa vyžíva v kecání, asi bolo nakrútené množstvo materiálu, ale nie som si istý, že sa z toho množstva nedalo vybrať v niektorých prípadoch niečo zaujímavejšie. Viď Havel a Klaus ako časové záchytné body, nehovoriac o WTC. (13.02.2017)

O rozdílech a jemných distinkcích mezi dokumentárním a hraným filmem bylo napsáno již mnohé: (i) Dokumentarista si vybírá svůj úhel pohledu, a pokud má talent, umění přijde až nádavkem; umělec si vybírá svůj výraz ze zdrojů svého vědomí a svědectví o skutečnosti přichází jaksi navíc. (ii) Dokument určuje a vymezuje sociální efekt; hraný film estetická měřítka. (iii) Dokument muže byt obviněn z odhalení nepříjemné pravdy nebo naopak z její falzifikace – za obojí mu hrozí zásah cenzury. Hraný film bývá obviňován zase z toho, že dává spatný příklad, že kazí mládež atd., zkratka z toho, že ohrožuje zavedené modely vládnoucí morálky. Dokumentární filmu jde o pravdu, hranému o morálku. Nejzásadnější odlišnost spočívá ovšem v tom, že aktéři dokumentu přerůstají médium, neboť na rozdíl od postav hraných filmů žijí i tehdy, není-li zapnutá kamera. Ovšemže - ale proč zachycovat pravdu a marnit čas dokumentem, ohrazovali se někteří. Oscar Wilde tvrdil, že o skutečném životě není třeba psát, protože ho tak jako tak každodenně prožíváme, a režisér Alfred Hitchock ještě později řekl: Nikdy nenatáčím kousky života, to bych točil dokumentární filmy. Ba, ba, pletli se do jednoho. A vskutku, to, co nás naplňuje úžasem nad dokumentem René, není fakt, že někdo takový existuje, ale že dotyčného můžeme eventuálně potkat a sdílet s ním tentýž prostor. ____ Ona profláknutá paralelní montáž „měnících se“ dějinných událostí a „neměnícího se“ notorika Reného nutně vybízí k obezřetnějšímu, jinačejšímu pohledu – to René se proti obecnému názoru mění a zažívá četná dobrodružství, kdežto společnost obestřená politickým divadlem veletočů stagnuje a hnije zevnitř, protože na rovinu: kolik lidí o sobě může tvrdit, že vedlo pozoruhodnější život než René Plášil? Andělé se radují a na nebesích prozpěvují Gloria in excelsis - ortodoxnějšího solitéra, jehož nesešrotovaly ani zhoubné disciplinární mechanismy, jak o nich mluví Michel Foucault v proslulém spisu Dohlížet a trestat, si snad představit ani nelze. Ať žije kontrakultura a lidé, kteří nemusejí manifestovat v levicových žurnálech, neboť samotný jejich život je manifestem. (24.03.2009)

Na celosvětovou premiéru dalšího časosběrného dokumentu Heleny Třeštíkové jsem se těšil snad už od začátku MFF KV 08. Divák má možnost sledovat dvacet let života nenapravitelného recidivisty - přitom neskutečně inteligentního člověka - Reného Plášila, který se již od svých sedmnácti let pohybuje na hranici svobody a života za mřížemi. Film je protkán úvahami o společnosti (servítky si rozhodně nebere), objevují se zde úryvky z obou jeho doposud vydaných knih, ale co působí nejzajímavěji - vztah Reného a režisérky. Jejich rozhovory, strasti, které je během natáčení potkaly, počátky jeho nemoci, osudy obou přítelkyň… Po skončení filmu byla přítomna i samotná režisérka a ochotně zodpověděla všechny – vesměs zajímavé – dotazy. (26.07.2008)

Kolik takových René potkáváme denně na ulici? Spoiler: Tak určitě za to, jakým byl jako mladík mohla rodina (otec který něj nestál, flegmatický matka)a šedivá doba ve které vyrůstal. Člověk by čekal, že se poprvé poučí a když ne poprvé, tak podruhé, ale žádný happyend se tu prostě nekoná. Byly chvíle, kdy mi ho bylo líto. Dostat 2.5 roku za vykradený auto anebo 11 měsíců za 3 ukradené lahve ferneta mi připadá jako dost silný kafe. Jde o to, že se stejně nepoučil a tou ukradenou kamerou na závěr filmu jenom ukázal jaký doopravdy je a že v podstatě může děkovat Třeštíkový, že z velké části díky ní začal psát, nespadnul do drog, že překousla to, že jí vykradl byt a stále s ním točila (ano, ukázal jí svý nitro, ale zároveň měl díky tomu obrovskou šanci, dokázat mnoha lidem, že ve vězení nemusí být jenom ztracené existence a že on sám je něco víc). Můžeme jenom hádat na jak hluboký dno by si bez ní dosáhnul. (19.07.2008)

Těžko říct jestli se tento dokument dal vůbec natočit špatně a těžko říct na jeho základě zda je paní Třeštíková skvělá režisérka dokumentarních filmů. Bohužel jsem od ní nic jiného neviděl, tak to nemůžu pořádně zhodnotit. Nepochybuji o tom, že metoda časosběrného natáčení je velmi namáhavá a vysilující při velké nejistotě úspechu. O mravenčí práci apiplačce ani nemluvě. Film René je nejsilnější na začátku, kdy sledujeme mladého naivního kluka, kterého postupně ničí pobyt v nápravném zařízení a pak na konci kdy můžeme porovnávat právě ten obrovský rozdíl v jeho vývinu. Člověk René, podle předloženého materiálu, je slabý muž a rozhodně vůbec ne osobnost hodná natáčení. Navíc musím bohužel konstatovat, že bych s ním na pivo nešel. Tak mě znechutilo jeho jednání. Každopádně jeho příběh skýtá celkem slušný zážitek, který jen tak lehce nevyprchá. I to se musí umět ocenit. (14.12.2008)