Všade dobre, prečo byť doma?

Sam Mendes opisuje zvláštní autorskou dráhu, vlastně zcela opačnou než většina ostatních amerických režisérů, ve svém pátém filmu se vydává od hollywoodských velkoprodukcí na nenápadnou cestu k nezávislé kinematografii. Marginální rozpočet, místo velkých hollywoodských hereckých es neokoukané herecké tváře, jednoduchá story. Skoro to vypadá, že si elitní režisér chtěl vyčistit stůl i hlavu. Ona se to také špatně zvyšuje umělecká laťka, když hned na začátku své kariéry natočíte svůj nejlepší film. Tenhle úkrok je vlastně celkem logický. Sam Mendes výborně využil road-movie, tuhle velmi populární formu nezávislého filmu, a jeho koncept projet se Amerikou jako obludáriem je opravdu originální, to neuvěřitelné panoptikum podivných existencí a jejich ještě podivnějších rodin vzešlých z amerického multikulturalismu a akceptování odlišnosti vedoucí v jisté nadsázce ke světu abnormálně trhlých lidiček, ta americká multi-kulti odysea, je jedním z nejoriginálnějších pojetí subžánru, s jakým jsem se kdy setkal. Už sám ústřední pár je vzorem ulítlosti, dobře vystihující premisu, že každý člověk je naprostý originál, což ovšem v západní civilizaci vede k jakémusi životnímu absolutismu, což dobře ilustrují rodiny, skrze něž vede cesta Burta a Verony - sebestředně ukotvení sluníčkoví Burtovi rodiče, Veronina neskutečně afektovaná sestra (odpusťte mi ono slovo, ale nelze ji lépe charakterizovat než jako opravdu neuvěřitelnou krávu) a její vyhořelý muž, snobsky pozitivní pár odmítající kočárky a ulítávající na laktaci a rozmnožování mořských koníků, celkem sympatičtí spolužáci z Vancouveru s potlačovanou rodinnou tragédií či aktuálním rozpadem manželství poznamenaný Burtův bratr. Přehnaně liberální svět vede k rozostření jistot a pevných bodů, tím se nakonec pro naši dvojici stává místo, kde má jeden z nich kořeny. A to je možná jedno z klíčových poznání filmu - to, co hledáme, jsou zpřetrhané vazby k místu, k tradici, ke kontinuitě, k rodu...hledáme své kořeny. Ať už je zpřetrhalo cokoliv, zrychlená doba, přehnaně progresivní civilizační trendy, ono vyvýšení svých hodnot a životního stylu nad všechny ostatní, nebo třeba tragédie v rodině, ať už tím myslíme neštěstí, smrt rodičů nebo dítěte, či rozvod a ztráta kontaktů s jedním z rodičů...známe to i tady, uprostřed Evropy, náš svět se mění a my se budeme muset změnit s ním... Výborná komedie, překvapivě hluboký a dobrý film, byť na nejlepší Samovy opusy (myslím tím samozřejmě především Americkou krásu) nemá... (24.04.2014)

Veronu s Burtem bych mohla poslouchat pořád. Prosté, avšak krásné dialogy naplněné láskou a strachem z rodičovství. Každý tápeme, bloudíme, pochybujeme, bojíme se a hledáme to svoje místo. Sam Madnes staví především na tom, že postavy nemusejí být zvláštní či jistým způsobem zajímavé, aby snímkem učaroval. Není potřeba ani dramatického či tragického scénáře, aby diváka polapil a dojal. I když se ráda nechám rozcupovat například Iňárrituovským dramatem, občas se přece jen raději nechám unést reálným a tolik opravdovým příběhem jako je právě Away we go. (24.02.2012)

Sam Mendes, věhlasný tvůrce filmů jako Americká krása, Mariňák, Skyfall nebo 1917. Mendes u svých filmů nestřídá pouze žánry, ale také pojetí a vždy zkouší realizovat něco trochu jiného. Spousty lidem se tedy mohlo zdát zvláštní, že se v roce 2009 dočkala uvedení romantická komedie Všude dobře, proč být doma právě v režii Sama Mendese, toho známého renomovaného tvůrce oscarových dramat. Mendes tehdy natočil opět něco jiného a dokázal, že je talentovaným žánrovým chameleonem, kterému ono přeskakování nedělá absolutně žádný problém. Což dokazuje i fakt, že je Všude dobře, proč být doma jedna z nejlepších romantických komedií minimálně posledních 15 let. Geniálně napsaná záležitost dvojice Dave Eggers a Vendela Vida, která dohromady funguje jako strašně milá a pocitově silná romantická road movie dvou hlavních hrdinů, kteří jsou tak trochu vyvrhely společnosti, nezáleží ovšem na tom z toho důvodu, že mají jeden druhého. Všude dobře, proč být doma dokáže být milou romantickou komedií, zároveň ovšem v divákovi snadno vyvolá úzkost, která ho donutí dvojici hrdinů neskutečně fandit. Je to snadné i díky trefnému castingu Johna Krasinskiho a Mayi Rudolph, kteří to divákovi dávají ještě snazší v tom ohledu, aby si divák k ústředním hrdinům udělal silný vztah a fandil jim v jejich cestě za hledáním domova. Všude dobře, proč být doma spíše než audiovizuální stránkou strhne skutečně silným obsahem, který v průběhu naprosto opodstatňuje rozhodnutí Mendese chopit se něčeho na první pohled tak obyčejného. Nezamrzí ani prvotní absence skladatele Thomase Newmana u Mendesova filmu, protože náhrada v podobě písní Alexiho Murdocha k filmu brilantně sedí a atmosféru několika momentů výrazně prodává. Všude dobře, proč být doma navíc po celou dobu působí neskutečně autentickým a lidským dojmem. Mendes natočil realisticky působící příběh jako ze života s perfektními dialogy a bravurně prodanou atmosférou. Pro spousty fanoušků Sama Mendese ho možná nebyla tato látka hodná, právě on z ní jako talentovaný tvůrce vyždímal naprosté maximum. Málokdo by tak schopně dokázal přeskakovat mezi komedií, romancí a psychologickým dramatem. Málokdo by navíc dokázal natočit film, který si jde sice při sledování užít s vypnutým mozkem jako solidní romantickou záležitost, zároveň ovšem obsahuje spousty zajímavých prvků, které Všude dobře, proč být doma posouvají o kus dál. Na první pohled vděčná záležitost v sobě skrývá spousty vrstev, které je fascinující rozkrývat. Tahle romantická komedie je ve finále nejen zajímavou sociální sondou, ale skutečně plnokrevnou záležitostí, která dokazuje, proč je Sam Mendes pořád jedním z nejlepších tvůrců současnosti.   Výjimečná romantická komedie, která staví na perfektním scénáři a je opatrovaná talentovaným filmařem, který dokáže pracovat s emocemi, atmosférou a dodat výjimečnou romantickou záležitost, která v rámci žánru skutečně patří mezi to nejlepší za poslední roky....... (15.11.2021)

V jednoduchosti je krása,tenhle snímek toto tvrzení vyplňuje jen co je pravda.Ústřední dvojce je sympatická každým coulem a o zábavu je taky postaráno-nejvíce se mi líbila ztrapňující matka a její ''zkažená'' rodinka a sřelená hippie matka Maggie Gyllenhaal, LOL scéna s kočárkem :) Filmu trošičku dochází dech na konci a může se zdát být malinko utahaný ale i tak mě potěšil jak poselstvím tak již zmiňovaným humorem. (11.01.2010)

Asi jako mi Nouzový východ nepřipadal jako realistické drama (chyběla syrovost, opravdovost) a agitační Mariňák spíše nudil a dostatečně nedolehl, tak i ve Všude dobře, proč být doma můj kdysi zbožňovaný tvůrce zklamal. Jakoby ze sebe poslední tři snímky Sama Mendese dělaly něco, čím nejsou. Jakoby tak moc chtěly pro svého tvůrce dostát pověsti režijního chameleóna. Chvílemi se až moc snaží vyvolat úsměvnou nebo naopak dramatickou scénu, ale jakoby nevěděl jak. Je sice chvályhodné, že opět změnit žánrový terén a obešel se bez velkých hvězd (ti známější hrají jen epizodní party – O´Hara, Daniels, Gyllenhaal), ale jeho střídmá režie mi nenabídla nic navíc – jasně, jde tu o obsah, který tentokráte vítězí nad formou, ale ani ten obsah není nijak lahodný. Nesezdaný mladý pár tu očekává narození prvního potomka. Všechno jde podle plánu průměrného soužití až do doby, kdy partnerovi rodiče oznámí, že si hodlají splnit dávný sen cestou do Evropy, a tudíž jim nemohou pomoci při výchově dítěte. Na pojišťováka přes telefon Burta a kreslířku Veronu padá podivná pachuť prázdnoty a deziluze, což je rozhoupe k hledání své vlastní identity. Objedou několik svých známých, přátel, příbuzných a začnou sondovat, kam jako rodina patří. Což záhy pochopí i divák, že nezáleží kde, ale s kým. Sami scénáristé jsou životní partneři, takže nějaká sebereflexe je na plátně cítit. Bezprostřední dialogy možná lahodí uchu diváka, ale jednoduše na mě nedolehly, jak bych si asi přál. Prostě neznám nikoho ve svém širokém okolí, kdo by se choval/mluvil/reagoval jako drtivá většina osazenstva. Tohle pro mne nejsou formálně prosté dialogy mezi starými známými/rodinou. Jsou to podivní ztroskotanci, propagující Ameriku jako antirodinnou zemi. A řada jiných tvůrců toho o dospělosti, rodině nebo partnerství dokáže říct mnohem, mnohem víc. Prostě pro mě je lidštější i takový Kevin Smith, když mluví o vztazích, Sofia Coppola, která zahalila šepot Billa Murrayho do Scarlettina ouška tajemstvím nebo mrazivě lidský Richard Linklater, když nechá své hrdiny procházet Paříží. S nimi se dokážu plnohodnotně ztotožnit, s nimi chci jejich příběhy prožívat, to oni mají jakousi vnitřní sílu. A nejvíc ze všeho mě štve, že už zítra si na pátý Mendesův projekt nevzpomenu.. a když, tak v nijak zvlášť příjemné vzpomínce!! Jednoduše zklamání.. (10.10.2009)