Hugo a jeho veľký objav

Tohle bylo jak 126minutovej francouzskej polibek od tý nejkrásnější holky světě. Já měl Mártyho vždycky rád, pacholka jednoho mafiánskýho, ale po tomhle mu do pracovny snad přinesu láhev wisoura. Hugo a jeho velký objev je taková postupná vtahovka, film totiž umí užasně pracovat se svou stopáží a se srdcem každýho človíčka, co má rád filmy, kinematografii, snění a dobrodružství. Ty krásný pocity, který jsem měl během závěrečných titulků, mimochodem moc krásná hudba se nedaj ničím vyvážit. Užasný, každej záběr má svůj smysl. Dokonalý v detailech a ještě dokonalejší v celku. (07.02.2012)

Dosti nevyrovnaný film, který v si v první půlce hraje skoro až na rozverný rodinný film a v té druhé se zase změní v nejdražší film pro cinefily všech dob. A v celku neuspokojí ani jednu z těchto skupin, protože budou muset protrpět tu jednu polovinu. Ta druhá polovina ale funguje fakt parádně a jako pocta Meliésovi to opravdu funguje. Řemeslně je to jak jinak také vynikající. Jen ten titulní hrdina mohl být vybrán lépe.70% (19.03.2012)

Nebyl to snímek, o kterém bych si předem něco zjišťoval, a o to více mě potěšil tím, co znamená. Poctu zašlým magickým počátkům našeho milovaného filmového média v sytém pařížském přebalu, poctu jedné legendě od legendy druhé. HUGO se dá brát i za fajnové dětské dobrodružství, ale pro mě je to v první řadě moc pěkná pseudo-dějepisná pohádka. Ocěnuji komediální přínos postavy nádražního strážníka, Cohen to zvládl na výbornou. (01.03.2012)

První půlka celkem nuda, ovšem ta druhá je vyvážený mix magična a dramatu, které potěší. Scorseseho autorský vklad v tom úplně nevidím, nicméně se jedná o výbornou pohádku se vším všudy. A jelikož si k pohádce odskočil třeba i Matthew Vaughn, zřejmě to vypovídá o režisérově mnohostrannosti. Asa Butterfield mě zprvu velice štval, ovšem jakmile jsem si na něj zvykl, dobře jsem se bavil. Z mé strany je Hugo oscary trošku nadsazen, nicméně se stále jedná o výborný "film pro celou rodinu"...75% (28.03.2015)

Osobně Huga chápu nejen jako barvitou exkurzy do dětského stavu kinematografie, ale rovnou jako výzvu k návratu do dětského stavu prožívání filmu, k bezelstné bezprostřednosti, či chcete-li k prvotnímu snění, v němž nás obrazy oslovovali na té “nejprimitivnější” (a přesto tak plné) úrovni. Samozřejmě, nevinné oko neexistuje; avšak nevinnosti nazírání se lze přiblížit dočasným zapomenutím omezených nároků dospělosti. V této logice zpřítomňuje Scorsese minulostí odváté časy*, kdy se nám film ještě dokázal doslova zabořit do nepřipraveného oka. Přímo, cíleně, hluboko. Vyzývá nás, abychom film vnímali jako šanci, skrze niž se duše spojuje s přesahující rozlohou kosmu, abychom se na proudy jisker a oblaka pyrotechnického kouře v Mélièsových féeriích dívali jako na počátek úsvitu a vření mlhovin, protože tak se ohlašuje dětská obraznost. Již mistrovsky zinscenovanou úvodní scénou nás vede k tomu, abychom na uplývající dění upírali fascinovaný pohled nadšeného snivce (a jevilo se nám tudíž jako pohyb-zázrak), nikoli krajně jednorozměrný pohled distingovaného skeptika-dospělce, který se zdráhá přiznat, že jej nějaké umělecké dílo – nedej Bože – dojalo k pláči. Fiktivní filmový historik („nevyléčitelně cituplný vědec“) René Tabard se dostává do Mélièsova ateliéru jako okouzlený malý chlapec, nerudný nádražní inspektor musí oživit vytěsněné vzpomínky na nešťastné dětství, a vzkřísit tak odumřelý soucit… s dětstvím jako takovým. (...) (17.02.2012)