Božský

Vědomí, že v italské kinematografii rychle dozrává nová generace špičkových filmových tvůrců, je samo o sobě víc než povzbudivé. Chceme-li blíže ilustrovat převládající průměrnost a šeď současné české filmové tvorby hraného filmu, sotva bychom hledali vhodnější příklad. Nejen výběr choulostivého tématu, provázený špičkovými výkony špičkových více i méně známých herců, ale především ojedinělá a v mnoha ohledech objevná sevřenost filmové řeči, doslova staccata střihů, vytvářejících na minimální ploše svérázné koláže pohybu a děje, to všechno dává italské výpovědi o zlomovém okamžiku novodobých dějin této velké evropské země nadčasovou platnost. Potřeba dostatečného vzdělání, která divákovi umožní alespoň přibližnou orientaci po půdorysu vzrušených dějin přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny minulého století, je pochopitelně jednak samozřejmým předpokladem, jednak neobejitelnou nutností. Toni Servillo je špičkovým Andreottim (mimochodem stále žijícím). Ve vystřižených scénách zaujme Andreottiho setkání s přestavbovým Gorbačovem. BOŽSKÝ říká o zákrutách politiky - v mnoha ohledech i "osvíceného Západu" téměř vše, aniž by se jakkoliv podbízel. A nadto nabízí i nevšední umělecký prožitek. Co si přát víc? (22.11.2010)

Fascinující podívaná, i pro člověka nezatíženého znalostí italských reálií. Sorrentinovi se zde podařilo nejen nechat vzniknout pozoruhodnému filmovému portétu Giulia Andreottiho, ale též obecně platnému snímku o fungování vysoké politiky a zákulisních dohod. V tomto smyslu bych se nebál tento film film přirovnat ke Coppolově mafiánské trilogii, s níž nese celou řadu podobností. Snímek samozřejmě stojí na herectví Toniho Servilla - kdo ho zná z jiných filmů, musí žasnout, jakou proměnu zde podstoupil - nejen jeho legračně odstávající uši, ale i kamenný výraz, za nímž skrývá veškeré emoce, vytváří neuvěřitený herecký výraz, který doslova omračuje. Marná sláva, ať to s tím hrbatým chlapíkem bylo jakkoli, nedá se mu upřít odzbrojující charisma, které tady zůstalo i po jeho smrti. Vytříbeně skvělý film, který mě dostal do kolen. (15.03.2015)

Nezvykle, přerývaně a nedořečeně vyprávěný životopis G. Andreottiho není příběhem jeho života, ale pokusem o portrét jeho charakteru. Což umožňuje takovou autorskou licenci, že není nutné řešit, jestli se všechno opravdu stalo tak jak snímek naznačuje. __________Divák nedostane lineární vyprávění, ale spíš množinu bodů, která se postupně skládá do obrazu s podobiznou politického manipulátora, který nechtěl získat moc kvůli výhodám, ale chtěl moc pro ni samu. _____ Abstraktnímu cíli odpovídá i abstraktní charakter hrdiny, o jehož motivaci a pocitech se nedozvíme nic. Jakoby žádné neměl a právě proto tolik bažil po politickém vlivu, protože ten jediný ho zviditelňoval. Jinak by skončil jako pro všechny neviditelný, opomíjený muž bez vlastností.______ Snímek baví až mrazivým humorem (nebo cynismem, chcete-li), chytrými dialogy, výbornou kamerou a inteligentní režií. ______ Pro neitalského diváka je ale složité zorientovat se mezi množstvím postav. I když tenhle snímek nechce vyučovat italskou historii, ale spíš zprostředkovat pocit z oné doby, přece jen bych uvítala trochu větší zviditelnění aspoň několika hlavních Andreottiho protihráčů (prostě proto, abych se v nich vyznala). ______ Při závěrečných titulcích mne zamrazilo z toho, že v tomhle případě nepůsobil zlo nějaký démonický psychopat jako Hitler nebo Stalin, ale přičinlivý úředník bez jediné vize, zato s archivem kompromitujících materiálů. P. S. Jestlipak si tenhle film pustil?/28. 6. 12./ (28.06.2012)

Po herecké, režijní i vizuální stránce je to nepochybně brilantní kus, a kdybych chtěl být objektivní, musel bych se za ty tři hvězdy nahoře stydět. Jenomže přemítaje o tom, co jsem si ze zhlédnutí zmíněného brilantního kusu odnesl, dospěl jsem jen k trojímu: totiž, že Andreotti je vskutku tajemný muž, že moc člověka korumpuje a že bych se neměl hrbit. Nic z toho není důvodem, abych film musel vidět znovu. (20.01.2011)

I řekl si jeden človíček v městě Neapoli, že na zemi panuje neklid a nuda. "Paolo Sorrentino, jméno mé", pravil, když chtěl změnit médium s názvem: film! a dodal, že nám to natře. Jal se udělat kinematografii Božskou. Proč zrovna Božskou, to uživatel neví. V roce dvacet deset je ale člověk náročný, nikoliv Božský. Ve filmech se dloube, byť jim za mák rozumí. Krom tohoto faktu a představě, že italská politika je pro mě dutost, nevědomí, klinická smrt, narkóza, jsem do Il Diva šel. Hrdině a připravenej, trailerem nabuzenej. S láskou a úctou ke všem lidem světa pravím, že to bylo psycho! Divák sluduje, nemrká, nepolyká, konstatuje a utváří si názor. Super! Pak začně podupávat nohou. Proč? Hudba byla výtečná! Pak si začne poposedávat. Tempo totiž diváka ničí. Následně do sebe vlije poslední zbytek čaje s rumem a vážným, nenuceným hlasem řekne: Božský to film a sepne ruce dohromady. Hereckým koncertem Toniho Servilla ovlivněn. Konec, tečka! 85% (25.02.2010)