Božský

Tradičně skvělý Sorrentino v hlavní roli s úžasným Tonim Servillem (v něčem je jeho Andreotti ještě podmanivější postavou než životem znavený bonviván Jep z Velké nádhery, s nímž postava "Božského" sdílí náznak životní osamělosti). Už v prologu, který nás za doprovodu chytlavého soundtracku provede neblahým koncem osob z Andreottiho okolí, nastaví Sorrentino styl, který posléze v šerém svitu kamery buduje až k závěrečné sekvenci, kdy bývalý sedminásobný italský premiér stane před soudním tribunálem. Il Divo je film chytrý, svižný a především neskutečně poutavý. Sorrentino je zkrátka králem vypravěčů naší doby. Jediné, co mě na jeho žhavém díle trochu mrzí, je, že zcela neuspokojí zvědavost, již vzbuzuje; zachycuje totiž pouze fragment Andreottiho pozdní éry v 90. letech a k minulosti se vrací spíše sporadicky skrze okrajové motivy (zpověď) a vnitřní monology samotářského politika, jenž ovlivňoval nejvyšší patra Itálie od druhé poloviny 40. let. (10.05.2024)

O Andreottim jsem v životě neslyšel, o politiku se zajímám pouze povrchně a životopisné filmy nemám zrovna v lásce. Čím to tedy je, že mě tenhle portrét jednoho mimořádného muže dokázal dostat do kolen? Hlavní hrdina chodí jako mnich, co si to zrovna rozdal s jeptiškou; má srandovní uši, téměř nepoužívá mimické svaly, a přece budí respekt na první pohled. Všechna čest Tonimu Servillovi, že si s touhle opravdu těžkou rolí tak bravurně poradil, takhle strnulý, a přitom procítěný výkon podal naposledy Javier Bardem v Téhle zemi. Největší podíl na úspěchu má ale určitě Sorrentino, který hýří nápady, scény snímá nečekanými způsoby a nepotřebuje stříhat každou půlvteřinu, aby dal filmu patřičný rytmus. Za vůbec nejlepší ale považuji části, kdy nezazní žádný dialog a napětí je dosaženo pouze pomocí kamery, hudby a střihu. Tak se totiž pozná výjimečný film a jeho tvůrce - moment, kdy se oslavuje volební vítězství a ministr financí to jde pořádně rozšoupnout na parket, jsem si musel pustit hned několikrát. A věřte, že to v mých očích už něco znamená. (05.09.2010)

Politická teorie náhod versus vůle boží. Italská vláda je jedna velká tancující mafie. Naštěstí v audiovizuáně vytříbeném stylu a se silnou hereckou základnou. Jen to chtělo vyrovnanější příběhovou linku nebo menší zahlcenost jmény a nedostačujícími fakty pro spojení. Formální přístup i kameru však beru všemi deseti. (06.02.2010)

Hafo lidí, mezi nimiž není snadné se orientovat, vede dvě hodiny dlouhé dialogy. A je to strhující podívaná. Giulio Andreotti, božský belzebub, narcistní stoik, politická mumie, ví, jak si udržet moc. Namísto představivosti k tomu používá ohromný archiv. Paolo Sorrentino na něj pohlíží s respektem i nadhledem. Všímá si zvlášť mikroskopických projevů života, stěží postřehnutelných okamžiků, kdy Andreotti projeví svou lidskost. Tyto momenty nechybí, ale zároveň jich je tak málo, že politik režisérovi výborně „slouží“ také jako nadčasová a neproniknutelná metafora moci (a za to maskou je… nic?). Byť inspirován reálnou osobou, zůstává filmový Andreotti záhadnější osobností, než Charles Foster Kane (namísto Poupěte zde máme coby indicii nanejvýš značně neuspokojivý Tedax). Kamera opakovaně najíždí na temně komického Toniho Servilla, během jednoho dialogu ho zabírá z několika úhlů, ve větší skupině osob si jej vždy najde, aby jí sloužil jako středobod obrazu. K němu se pohledy sbíhají, od něj vycházejí. Odstup od protagonisty uvolňuje prostor pro italskou politiku jako takovou – zde se nejvíce projevuje režisérova neocenitelná schopnost zlehčovat smrtelně vážné. Pouhé vystupování politiků z auta je natočené jako klíčová scéna strhující mafiánské ságy. Nemluvě teď o obsahu, který člověka s Itálií nesžitého pravděpodobně nestrhne, ve filmu není formálně nudné scény. Akrobatická kamera, nečekaný mix moderní a klasické hudby, změny vyprávěcího stylu a nálady dle toho, kterou vrstvu protagonistovy osobnosti (potažmo italské politické scény) se nám režisér rozhodne odkrýt, vizuální vtípky… skoro věříte, že očima schopného režiséra by mohlo být stejně zábavné handrkování tuzemských dinosaurů. Těžko se ubránit neoblíbenému, v souvislosti s politikou navíc velmi zřídka používanému slovu „cool“. Tohle totiž vážně je cool. 85% Zajímavé komentáře: FlyBoy, sportovec, rikitiki (25.09.2013)

Zasa som sa so svojim hodnotením dostal mimo priemeru, a nielen mojich obľúbencov. Napriek tomu nebudem hľadať vinu u seba. Film má dve hodiny, pozeral som ho od polnoci do tretej hodiny rannej a mnohokrát som musel vrátiť rekordér na miesto, ktoré som si naposledy pamätal. Čítať dve hodiny titulky filmu, kde väčšinu času na obrazovke tróni ušatý zmrd bez výrazu, bolo nad moje sily. Pamätám si na neho i na celú absurdnú politickú scénu v Taliansku v oných rokoch. Ale teraz máme u nás doma toľko podobných, že ma dávno minulé príbehy z Talianska nemohli zaujať. A okrem toho som nepochopil, načo bolo treba nakrúcať nudný film, keď stačilo z toho urobiť jeden článok do ilustrovaného časopisu. (01.08.2012)