Lidice

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Český pokus o hollywoodský velkofilm, ve kterém se vše snaží být tak efektní, až to na mě vyznívá naprosto opačným dojmem. Kamera se pokouší vypadat novátorsky a jedinečně, jenže k čemu to, když mě ty všemožné pohledy ze stropu místnosti vytrhávají z děje a já je místo sledování příběhu v mysli analyzuju. Nikolaevovi se zkrátka nepovedlo to, co takový Ridley Scott a další umí výborně: Nedokázal postavit film na velkém příběhu jednoho člověka tak, aby ho ostatní složky (vizuální provedení, hudba) jen dokonale doplňovaly. V Lidicích se odehrává paralelních příběhů tolik, že ani jeden nedostane adekvátní prostor, a ten, na kterého se děj zaměřuje nejvíce, ještě stojí naprosto mimo centrum dění. Neberte to ale tak, že jsou Lidice vyloženě špatný film, to rozhodně ne; jen by ona látka mohla pod vedením zkušenějších tvůrců dopadnout mnohem lépe. Poznámka na závěr: Co mělo znamenat to vyjmenování stovek španělských jmen v závěru filmu? Nemůžu si pomoct, ale celé to na mě působilo, jako kdyby někdo zadal jméno Lidice do vyhledávače na facebooku a opsal všechna jména, která mu to vyhodilo. Nehledě na to, že mezi zmíněnými jmény se Lidice objevovalo i jako příjmení, pochybuji, že by se desítky dvacetiletých Španělek a Latinoameričanek, jejichž země se do druhé světové války významně nezapojily, jmenovaly podle vesnice vypálené kdesi na českém území. To, co se stalo v Lidicích, je sice světově celkem známou událostí, bylo by ale zvláštní, kdyby památku této vesnice uctívaly pouze španělsky mluvící země. Tak trochu se zkrátka bojím, že většina rodičů vyjmenovaných dívek dala svým dcerám nějaké méně tradiční křestní jméno, které se v jejich zemi používá, a o vypálení Lidic nikdy neslyšela. (16.06.2011)

Vzhledem k tomu, že se jedná o první film, ve kterém účinkuji, jsou mé rozpaky ještě o něco větší. Zúčastnil jsem se natáčení davové scény přímo v Lidicích, které trvalo celý den. Z toho byl ve filmu použit záběr zhruba čtyřvteřinový, navíc s nesmyslným obdélníkem velikosti fotbalového hřiště vprostřed celého davu. To však jen na okraj. Nutno podotknouti, že tento jev se zcela ztratil v celé záplavě dalších nejasností a nelogických posloupností. Což o to, film nebyl pojat vůbec špatně. Když se podíváme na dosavadní filmografii Petra Nikolaeva, je s podivem, že výsledek vypadá takto. Kupříkladu kamera je parádní, moderní a poutavá. Herecké výkony vcelku vyrovnané, samozřejmě vyčnívá Kája Rodenů. Sice jsem měl místy pocit, že sleduji Hlídače č.47 2, ale za to samotný Karel nemůže. Mírné zklamání pociťuji z výkonů Zuzany Bydžovské a dcery slovutné paní Janžurové. Obě dámy snad neměly dostatečný prostor, jinak si to nedovedu vysvětlit. Co mi však vadilo nejvíce byl kvapík, kterým utíkal děj dopředu jako by šlo o nějaký závod. Otázky ve mně vzbuzoval střih i scénář samotný. Tak kupříkladu návrat Rodena z vězení do rodné vesnice. Co to mělo být? (Pozor, následuje spoilerová věta) Přeběhne zasněženou louku, dvakrát jej obkrouží kamera a to je celé? To měla být nejemotivnější scéna celého filmu! A co takový dodatečně točený atentát na Heydricha? (Opět spoilerová větička) Nálož bouchne pod autem, kteréžto se ani nepohne, Reinhard se chytne za záda, jako by měl housera, a šlus... Můžu směle pokračovat. Na paškál by se dal vzít i soundtrack. Před návštěvou kina se ke mně dostalo CD prodávané na stáncích, na jehož obalu jsou jako účastníci hudby k Lidicím uvedeni Lucie Bílá, Dan Bárta, Aneta Langerová, Divokej Bill nebo Vypsaná fixa. Kde je tedy chyba? Já totiž slyšel jen jednu všudypřítomnou orchestrální melodii na deset způsobů variovanou, přičemž nemám dojem, že by se Vypsaná fixa nebo Divokej Bill věnovali symfonické tvorbě... Jak už jsem tedy v úvodu naznačil, jsem z Lidic rozpačitý. To měla být obrovská pecka útočící na naše emoce, měl z toho prýštit americký patos po česku, mělo to být uhlazené a jasné. Bohužel, nic z toho se u mě nekonalo. Výsledný dojem je takový, jakoby to celé bylo šito horkou jehlou a poslepované na koleni cestou ze studia na premiéru. V případě příběhu o Lidicích mě to mrzí natolik, že jim dám druhou šanci. (27.06.2011)

Já jsem se tomu filmu docela dlouho vyhejbal, protože jsem moc nevěřil, že to za něco bude stát. Ale jsem velice mile překvapen. Dobrej komentář tady napsal flanker.27 a já s nim docela souhlasim. Pro mě je to teda "jenom" za 4, ale já jsem v hodnocení hrozně krutopřísnej. 5 hvězd dávám tak jednou za rok. (09.06.2018)

Když jsem se před pár lety doslechl, že vznikne snímek Lidice, byl jsem nesmírně šťastný. Jedna z nejsmutnějších kapitol našich moderních dějin (a nejen moderních) si přenesení na filmová plátna zaslouží. Jako memento a uctění památky všech obětí nacismu. Nikdo z nás si nedovede představit onu hrůzu, kterou museli lidé v Lidicích zažít. Film jako takový mě oslovil hereckým obsazením, příběhem, který čerpá z historie co nejvíce, hudbou v některých scénách a kamerou, která je opravdu lahůdková a potěší. Samotné zpracování vypálení se mi ale nelíbilo. Očekával jsem daleko více, něco, co diváka naprosto odrovná, kdy se bude cítit jako jeden z občanů Lidic, že bude mít pocit, že to, co se děje na plátně prostupuje k němu, zahlodává se mu do morku kostí, že není úniku a tísnivý pocit bude znemožňovat dýchat. To se nestalo. K tomu navíc hrála naprosto nevhodně zvolená hudba a dojem ze scény, která měla mít gró a dominantou celého filmu, nebyl ani zdaleka tak silný, jak možná mohl být. (17.11.2011)