Lidice

LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, opřený zcela neobvykle o doložené lidské osudy těch dole, o jejich pohled zdola, radosti, naivity, úzkosti, je doplněn Nikola(j)evovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik pplk. Eduard Stehlík). Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnáší do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu, scénách v kladenských továrnách (s vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v jeho "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů. Psychologie postav, některými předrecenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu. Pohybují se proto zákonitě na rozhraní typu a individua. Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, která zoufale hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by toho mohla dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní Zuzana Bydžovská. Patos vniká do filmu až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích vlastně máme. Nemohu nekončit větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ. (04.06.2011)

Když někdo pojme úmysl natočit drama o pohnutých osudech se zemí srovnaných Lidic, čekal bych ve výsledném tvaru cosi jako Schindlerův seznam, maximálně naléhavý a patosu se varující zcela mimořádný film, memento. Když je ten někdo ale Zdeněk Mahler, legendární, dnes však již trochu akademicky působící scénárista, a žena, scénáristka a režisérka Alice Nellis, která film před svou nemocí původně připravovala, dostaneme jen přesně to, co slibují filmové plakáty i úvodní titulky filmu, tedy LIDI CE - osud Lidic rastrem lidí, spíše civilní příběh lidí spjatých s touto historickou událostí, než snímek o bestiálním válečném zvěrstvu. A tak taky celý projekt funguje - s pietou, patosem, místy obchází osudy Lidic po pěšinkách osudů jednotlivců, místy milosrdně zamlčuje (třeba při mučení na Gestapu...), jindy raději jen soucitně naznačuje (ruce dětí v plynovém voze...). Nekonfrontační režie Petra Nikolaeva pak výše popsané jen podtrhává. Problém však tkví v tom, že danou tragédii ve filmu utvářejí spíše jen symboly a symbolické scény (seškrabávání malby z tabulek okenních skel nehty zoufalých matek, pes uvázaný na řetězu, tisknutí oznámení o popravě lidických mužů ve vězeňské tiskárně, velký celek zasněžené krajiny s miniaturní postavou člověka...), skutečný rozměr neštěstí ovšem pak trochu absentuje. Zásadně tu chybějí scény obsahující ryzí emoce. Něco drásavého, palčivého... Přesto jsou Lidice nadprůměrným filmem, který má své místo na slunci. LIDI CE jsou totiž okázalým didaktickým filmem, což není úplně málo. Na svého Stevena Spielberga ale skutečné Lidice ještě čekají... (27.11.2011)

Taky Vám připadá, že Karel Roden přešel ve stejném kostýmu a se stejným výrazem rovnou ze "mlýna" do Lidic? Lidice je pěkný film, mají nádhernou kameru, famózního Romana Luknára, Zuzanu Bydžovskou, Karla Rodena i další herce, ale Habermannův mlýn, nejen z hlediska filmového srovnání mně vychází líp... (31.10.2011)

Dějepis, který (kvalitou) nebolí. Není snadné stvořit film, který má v sobě jednu z nejpalčivějších ran českých dějin a svádí už jen námětem k citovému vydírání. Ale Lidice nakonec nejsou ani chladnou lekcí historie, ani plačtivým žalováním na nespravedlnost. Jsou vydařeným filmem, který tento těžký příběh odvypráví tak, že na správných místech vytáhne city, na jiných dokáže zamrazit, ale nikdy nepřesáhne únosnou hranici, což pro mě osobně bylo tím největším překvapením. Když se navíc v závěru pokouší stát českým Schindlerovým seznamem, nezbývá než uznat, že dobré české válečné drama je na světě. A to i přesto, že polovinu práce odvádí hudba a Roden. (07.06.2011)

Kdo umíral neštěstím u multiple-endingů při Návratu Krále, ten u Lidic vytuhne úplně. První hodinka ještě šlapala, pak se ale přes pole vydá osudný oddíl Němců, a stavba celého filmu, scénáře a povšechně i režie jdou do kopru. Jako jsem FAKT rád, že jsem to viděl, ale to je asi tak všechno. Kino OKO; 20.06.2011 ve 20.30; křest digitální projekce (21.06.2011)