Drive

Ve čtyřicátých letech by z toho udělali okecávací béčkovou noirovku a v sedmdesátých krvavou krimi-exploatačku. Nyní, v souladu s jedním z dominantních trendů festivalové kinematografie, se plytkému příběhu z gangsterského prostředí dostalo autorského formalistního zpracování, které zdánlivě lavíruje mezi tradičními polaritami vysoké a nízké, brak a umění či řemeslo a osobitost. "Drive" nepřetváří žánrový příběh do odvážné avantgardy (jako "Point Blank"), ani do realisticky antischematického díla (jako "Žít a zemřít v L. A."), a už vůbec ne do existenciálního dramatu (jako "Co dělat v Denveru, když člověk nežije"). Refn nikterak nezastírá rodokmen díla a naopak sází na údernou efektnost zvratů a primárních atrakcí. Ovšem současně vyzdvihuje motivace jednotlivých postav, které ale netlumočí divákům dialogy. "Drive" představuje v současnosti výjimečný film, neboť je vyprávěný výhradně obrazem, což podporuje stoickou atmosféru vyprávění, kde každý pohled dostává dlouhý prostor na vyznění. Jízlivě řečeno je "Drive" Refnovým formálním cvičením, kterým uzavírá "studium" v Evropě a vstupuje do Hollywoodu. Z tohoto pohledu si rozhodně dobře vykročil, neboť názorně ukázal, že zvládá perfektně natočit citlivou romanci, vypjaté drama i akční sekvence, a především že dokáže z šestákového příběhu udělat dílo, které vypadá jako něco výlučného. ___ PS: "Drive" vykazuje překvapivě mnoho paralel s "Cool as Ice". Sice mají oba filmy radikálně odlišné vyznění a atmosféru, ale příběh, jednotlivé zvraty i typy postav jsou v záasadě totožné. Jen namátkově: Hrdina ve výstředním cool ohozu udělá ohromný dojem na dívku ze sousedství a získá si bezmezné sympatie malého kluka. Ve společném štěstí jim ale brání dívčin partner a dvojice gangsterů (jeden podsaditý a druhý drsný habán). Mezi jednotlivými peripetiemi se hrdina s dívkou či klukem jen tak projíždějí krajinou v/na hrdinově vymazleném stroji. (18.09.2011)

Lehce Tarantinovská zápletka obsahující jak charismatického hrdinu, špetku romance, tak i trošku té brutálnější akce se slovem "pomsta" vytetovaným na zádech. Režisérsky dokonale vybroušený styl obrazu, zvuku, dokonale zvolené hudby a pozvolného, resp. pomalejšího a přemýšlivějšího vyprávění dává diváku prostor dostat se pořádně pod kůži hlavnímu hrdinovi a jeho pocitům. Ač relativně prostý děj, po celou dobu z něj číší něco zvláštního, něco víc. Jsme nuceni hledat pod povrchem, kde nacházíme převážně melancholické, nahlas nikdy nevyřčené, pocity. Jízda jako motiv celého filmu také funguje perfektně a zúročuje emocionální katarzi v závěru. 10/10 (17.10.2011)

Terapie, díl tři. Hype hraničící s absurditou. Absolutně prázdná nuda, jednou přerušená slušnou honičkou a dvakrát nebo třikrát přehnaně krvavou scénou. Mezi tím chodí Ryan Gosling a vrhá pohled "po tomhle záběru se fakt už pudu vysrat", který tu a tam vystřídá výrazem "paní máte loštomilouškého chlapešta". Možná to není úplně jeho vina, protože mu to předepisuje scénář, ale našlo by se snad pár herců, jejichž charisma by utáhlo málomluvnýho drsňáka, kterej taje pod, ehm, teplými pohledy sousedky a jejího synáčka. O děj tu moc nejde, ten se jen občas prodere zpod deky, pod kterou ho drží - no, to - jo, umění. Pod uměním si zde třeba představit dlouhý zoufale prázdný záběry na dlouhej, zoufale bezvýraznej obličej hlavního postaváka a sem tam obdobně prázdnou větu nebo dialog. Jednání tu nemá logiku - např. nevíme, proč vlastně hlavní hrdina je na šikmý ploše, zjevně ho to nijak netěší, přitom k tomu zároveň neni nijak existenčně nucenej ani mu to nepřináší nějakej echtovní zisk. Stejně tak jeho pozdější protivníci postupujou často v rozporu se zdravým rozumem a korunu tomu nasazuje výtah, jehož cesta mezi čtvrtým patrem a garáží trvá asi třetinu filmu. Jo vono je to vlastně vo melancholii. Tak to prosím zábavu, přátele, v horším případě chlast a a antidepresiva, ne hluboký mlčení. A teď si jdu hrát s angličáky, brm brm. (15.09.2011)

Ryan Gosling je ve své roli málomluvného řidiče na hranici geniality. Atmosféra je uhrančivá, mafiánští bosové mají tu správnou auru, do Carey Mulligan bych se dokázal zamilovat za všech okolností a soundtrack mi zní neustále v uších. Jakkoli mě ale oslňují fragmenty a jednotlivé scény, celek mi v rámci „velikého vnitřního chvění“ úplně nefunguje. Možná za to může lehce nedotažený konec. Možná příběh, který je artový ne do míry intelektuálních odkazů, ale dějové prázdnoty, kterou plní dlouhé zamyšlené záběry. Je to působivý kus filmařiny, ale Američana George Clooneyho, který je z podobného soudku, jsem si užil o chlup více. 70% (13.09.2011)

Nicolasovi Windingu Refnovi jsou očividně žánrové mantinely až příliš těsné a zrazují ho od výraznějšího přesahu. Ve výsledku, tak Drive působí spíše jako odtažitá instalace násilí, kdy se jen pasivně posunujeme po ose explicitní krutosti. Pokud uhrančivá atmosféra zmaru velkoměsta, tak Taxikář, a pokud fatalistický kruh násilí, tak Coeni. Refn by měl zůstat v Evropě. (18.09.2011)