Samota

Tvrzení jednoho z předchozích komentátorů, že "forma zde zvítězila nad obsahem", nemůže být dále od pravdy. Naopak, forma v Samotě plně slouží tematickým otázkám, které klade: Co přispívá k mezilidskému odloučení? Co naopak lidi spojuje dohromady? Film pak zapojuje příslušné stylistické prostředky (split-screen, mimozáběrové zvuky, typy záběrů...) vždy v přímé závislosti na tom, co se právě na plátně děje, o čem spolu postavy hovoří nebo v jakém jsou momentálně rozpoložení. Když se například na scéně objeví malé dítě, ke kterému se láskyplně přitočí rozněžnělá matka, ale i další blízké postavy, film všechny najednou snímá v jednom celkovém záběru. Ve chvílích, kdy postavy sice sdílejí společný prostor, ale každá si jde po svém, snímek typicky zapojí rozdělený obraz, v němž sleduje volně pohybující se figury. Pokud dochází k hádkám a vyostřenějším konfrontacím, vidíme buď detaily tváří postav, které sice reálně sedí naproti sobě, ale na plátně každá z nich hledí jiným směrem (jedna směrem do kamery, druhá je z profilu), nebo se kamera přesouvá zcela mimo prostor (místnost), v němž rozhovor probíhá, a dialogy jsou pak mimozáběrové. S čím má pravděpodobně většina "běžných diváků" (nemyslím to pejorativně) problém, je absence jakéhokoli soustředěnějšího dramatického příběhu, od kterého se Samota odklání i v porovnání s většinou umělecké (rozuměj artové) produkce. Dialogy tu totiž opět primárně slouží ústřednímu tématu, nikoli k posouvání děje. Je proto důležité sledovat, jak se k sobě v tu chvíli postavy chovají, v jakém prostředí se tak chovají, jaké zásadní události je k tomu mohou vést, a tak dále. Samota je podle mě fantastická svou důsledností, s jakou zkoumá roli prostoru a okolností na lidské chování. Jedna z postav například může být přátelská a pozitivně naladěná v prostředí svého bytu, kde si se spolubydlícími rozumí (hraje hry = sbližující prvek), ale jakmile navštěvuje svou rodinu, začíná být podrážděná vlivem své konfliktní sestry (řeší se peníze = odcizující prvek). Zdánlivě nepodstatné drobnosti jako krátká scéna jízdy autobusem, v níž postavy vedou pouze zdvořilostní rozhovor, protože je od sebe dělí řady sedadel a ulička, nebo výjev z obchodu, kde prodavačku od zákazníků odděluje pult a regály, pak znovu ilustrují téma filmu a posouvají jej ze soukromé sféry do té veřejné. Jak ostatně prozrazují první a poslední záběry filmu, je to právě město a jeho architektura, která samotě do značné míry přispívá. Rosales tady ale nepředvádí nazlobený pamflet proti civilizaci - na to je jeho film příliš umírněný a distancovaný - pouze tiše, ale velmi přesvědčivě ukazuje, jak nenápadně se lidé žijící ve vyspělé společnosti od sebe odcizují. Ukazuje přitom na zcela základní, univerzálně platné problémy, které dnes pravděpodobně bereme jako zautomatizované a neměnné. (01.08.2014)

A život jde dál…v souvislosti s tímto nesmírně kvalitním dramatem s velkým „D“ se mi chce až zvolat, že jde o čistou realitu. Krom poněkud extrémního výbuchu jsem totiž nezaznamenal jedinou scénu, situaci, gesto či výraz postavy, které bych nevěřil (jakkoliv je to nanejvýš subjektivní dojem). Přesně takhle si představuju žánrový snímek dle mého gusta. Pravda, někomu nejspíš nesedne docela dlouhá stopáž (vzhledem k tempu filmu), stejně tak dlouhé záběry, které se na první pohled nemusí jevit jako důležité (z čehož je divák zvláště při 1 pasáži snímku tvrdě vytržen). Ale aby přece jenom nenastala sem tam nuda, tvůrci filmu pečlivě dávkují scény s rozděleným obrazem, které někdy působí jakou pouhé ozvláštnění, častěji však (při zaměřování se na dialogy postav) pomůžou divákovi lépe nasát emoce. A konec se mi také líbil, hodnotím proto celkem jasným plným počtem. (04.08.2014)

objavil som klenot- SAMOTA- trpka a krasna ako zivot. Telenovela- kost a krv. Ludsky vykresluje nase ludske slabosti a zranitelnost. Kazdou scenou som sa viacej ponaral do tohto madridskeho pribehu a doslova som precitoval s hrdinkami to peklo okamziku. Pribeh ktory vyzaduje pozornost a otvorenost. KRASA (20.05.2017)

spíše než o titulní samotě pojednává snímek téma odloučenosti, separace. nejvíce je znatelné na osudech postav a na velikých časových rozestupech mezi scénami. snímek ale především zaujme velmi častým užitím děleného plátna – vertikální zlom odděluje dva různé filmové obrazy, zachovávaje symetričnost proporcí. geometrická jednota zároveň s geometrickou podvojností jsou optikou filmu o vyrovnanosti celku složeného z vzájemně napjatých součástí, oddělených a osamocených. dělené plátno proto nemůže být odmítáno jako samoúčelný výstřelek, či pouhý experiment, ale plní svou nezastupitelnou úlohu. prostřednictvím něj dochází také k unikátní konstrukci filmového časoprostoru, neboť není vždy jasné jak se k sobě prostorově vztahují dva obrazy postavené vedle sebe na plátně. časově jsou paralelní. prostorové vztahy mezi nimi na druhou stranu mohou nabývat možností z širokého spektra. rekonstrukce prostoru na straně diváka se tímto proměňuje ve vzrušující divácké dobrodružství, které není jen prachobyčejnou atrakcí. méně podstatný rys spočívá v aktivnějším zapojení diváka, který je ponoukán všímat si každého sebenepatrnějšího detailu v obou obrazech. jejich vztah odhaluje pozorováním dopadajícího světla, zakřivení chodeb, pohybu stínů, vzorů podlah atd. významnější rys tkví v daleko nápadnější divácké pozornosti, kterou sám film svádí směrem k postavám. zejména ony svým pohybem uvnitř filmového prostoru nejvíce dopomáhají jeho rekonstrukci a zcelistvění. postavy nesou jednotící úlohu. tím neodkazuji jen k rekonstrukci časoprostoru, protože stejnou funkci plní postavy i v narativním plánu. jedině jejich výskyt sjednocuje volně související větve vyprávění stejně jako sjednocuje rozštěpený prostor. kvůli naznačené fragmentaci děje se Samota může jevit jen jako sled filmových obrazů, variace (plurál) na téma odloučení. může být ale chápán i jako mnohem více právě díky sjednocujícím okolnostem, které jsem popsal, jako celistvá filmová výpověď na téma odloučení, zdařile zasazené do systému souvisejících významů: film o odloučení, o bolesti z odloučení, o samotě, stesku a změně. (09.07.2012)

Začnem kritikou. Film rozpráva dva paralelné príbehy dvoch žien. Jeden je plný postáv a ich komplikovaných vzťahov, druhý sa naopak sústredí viac menej na postavu jednu. Čiže mi pripadajú mierne disproporčné. Tie vzťahy však fungujú, Rosales občas pripraví nejaký prekvapivý zvrat a Madrid je filmársky príťažlivý. No a dozvieme sa, že ženy chcú príťažlivých chlapov a mali by vyzerať ako jeden futbalista z Realu, na ktorého meno si teraz nespomeniem. (14.09.2015)