Zkalená krev

Kdykoliv kdekoliv zahlédnu v televizi Islandskou produkci, ihned okamžitě a nepředvídatelně zbystřím natolik, abych si takovýto film dokázal užít na minimálně stodvacet procent, protože Island a jeho mystičnost mě pohltila natolik, že všecko z té země prostě musí zákonitostně být dobré i když i výjimky se najdou, přičemž Zkalená krev to rozhodně nebude. Ta se výborným způsobem zaobírá psychologií postav, které ve filmu hrají, zaobírá se hlavně tím, protože příběh je vlastně o vztahu jako takovém a sleduje co se děje, když muž má pokrk rodiny, začne mu hrabat, začne se rodině vzdalovat, začne si užívat. Je to pojato tak nějak normálně a přitom hluboce a zajímavě. Rozhodně jsem se u filmu dobře bavil i když na plný počet to určitě nemá. Příběh je totiž jen hra jednoho ze vztahů a hlavně dokazuje proč je Island jednou ze zemí která se nachází na topce v počtu sebevražd za rok. Zkalená krev zabaví, poučí a hlavně zaujme a to je to hlavní a důležité stanovisko, proč právě tento film vidět. (13.07.2008)

Výborné vztahové drama, kde na konci víte asi tolik co na začátku. Možná bych dodala, ža to byla taková psychologická sonda do jednoho manželství, kteří se museli postavit tváří v tvář jedné velmi nepříjemné situaci. Zde vynikl pro mě zatím ne moc známý herec Hilmir..... v roli Petura. Oba manželé se s touto situací snažili každý nějakým způsobem vypořádat, ale jak to většinou v životě bývá, tak ne zrovna nejlíp. Proč řešit věci jednoduše, hlavně dobrou vzájemnou komunikací, když to jde složitě s přibalujícími se dalšími problémy. Závěrečná scéna sedícího otce se synem na schodech to jen potvrzuje. Je to jeden ze snímků, kterým bez větších problémů s přehledem uvěříte. (18.11.2014)

Pétur, těhotná manželka Asta i desetiletý synek žijí šťastně a těší se na nového potomka. Jejich život se však zhroutí v okamžiku, kdy se víceméně náhodným vyšetřením krevní skupiny jejich syna zjistí, že Pétur nemůže být jeho biologický otec. Nikdo neví, jak se se situací vypořádat, jak o ní mluvit či mlčet a jak unést tíhu poodhalené pravdy. Silný příběh bez citového vydírání diváka. (11.07.2008)

Ačkoliv jsem se ne ve všech ohledech ztotožnila s jednáním hlavních protagonistů, celý film je tak reálný a výkony herců tak civilní, že nelze než smeknout před čistou filmařinou. Opět položím tu samou otázku, kterou si pokládám s každým skandinávským filmem - jak to ti skandinávci dělají, že točí psychologické filmy takové, jaký je sám život. Bez příkras. Bez stylizací... (30.05.2010)

Představte si, že máte rodinu, práci, zázemí, jistotu. Váš syn má náhlé zdravotní komplikace a vy se mu snažíte pomoct. Místo toho se však v nemocnici dovídáte, že zřejmě nejste jeho otcem... A co teď? Jak naložit s tak bolestivým zjištěním? Urazit se, odejít, přehodnotit priority, překonat to? Každý si asi řekne: no a co, že není biologickým otcem, vždyť ho celý život vychovával, staral se o něj, viděl se v něm... je to přece táta! Ale stejně tam vzadu kouše poraněné ego, zraněná duše, dotčené Já. A i když víte, že dítě za to nemůže, musíte bojovat sám se sebou... Blóðbönd zachycuje příběh muže, kterému se náhle zbortí jeho iluze... sám neví, jak se s tím vypořádat, hledá útěchu (nebo útěk?) a bloumá (nebo se ztrácí?) v tom, čemu se říká život. Nevyzpytatelný, neplánovaný, neustále překvapující život. Naráží do osudu a pohlíží do svého odrazu. Islandský snímek pluje pomalu, zato ale hluboce. Uvěřitelné, syrové, drásající. (06.03.2009)