Hranice ovládania

Kdyby mi Jim milostivě předhodil představitele hlavní postavy, který by mi byl byť jen nepatrně sympatický, případně by ve mně alespoň nevyvolával tichý smích téměř každým svým úkonem (i papír se dá pojídat s noblesou; o chůzi nemluvě), byla bych ochotna jít na 4*, neb film mi svým tempem (příjemně rozvláčné), stylem (pár bizarních postav; nekonkrétní děj, ve kterém si divák může všímat spousty více či méně nápadných indicií,..) a pěknou kamerou bez problému vyhovoval. S panem Bankolé však nemohu/nechci být velkorysá. (3,5*) (19.07.2009)

Lyrika! Krásné obrázky, doprovázené meditativní hudbou, přicházejí a odcházejí a film ubíhá a zhola nic se neděje. Jarmusch se nezměnil, jen se vrátil ke kořenům, protože podobnost s prvotinou Trvalá dovolená se opravdu nabízí. Hranice ovládání ale mají jeden velký plus a to, že se na to krásně kouká. Jimovo estetické cítění a španělský feeling filmu hodně pomáhají. Vadily mi tam ale vedlejší postavy se kterými si Isaach De Bankolé mění krabičky od sirek. Ten film by byl lepší kdyby se v něm nemluvilo vůbec, protože ty dialogy jsou stejně o ničem a působí naprosto rušivě, protože tam všichni melou blbosti a ač jsou to dobří herci, zde působí do jednoho nepřirozeně a je hrozně vidět jak HRAJÍ. Výjimkou budiž nahá holka. A to "vyznění" na konci, že kdo si myslí že je víc než ostatní ať jde na hřbitov, protože zjistí že život je jen hrstka hlíny je sice pěkné, ale ten film pak staví do pozice že má nedejbože nějaké poselství a udělat celovečerák založený na jedné větě je debilita a možná by si na hřbitov Jarmusch měl zajít sám. Mnohem sympatičtější by bylo kdyby film neměl vůbec žádné poselství ani smysl. (03.12.2009)

Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. (20.09.2009)

Vy nemluvíte španělsky, že? Proč jsem poslední Jarmuschův film odkládala tak dlouho? Asi jsem se bála, že děj bude plynout příliš pomalu, narativní linka bude prakticky nulová a jen sem tam Jim načrtne jakési to poselství nebo myšlenku (a to já přitom relativně úspěšně buduju image intelektuála předstíráním sympatií k Tarkovskému). A možná je to dobře. Hranice ovládání mi totiž v danou chvíli perfektně sedla do nálady, rozhodně totiž není oddychový film na zabití nudného sobotního odpoledne: fassbinderovský minimalismus, nejen herectvím, ale třeba i nehybností kamery; hypnotická hudba s dominantními špinavými kytarami; do detailu dotažená mizanscéna, nejvýraznější, co se rámování záběrů a volení úhlů kamery týče; meditativní atmosféra, podpořena mantrickým opakováním (třeba motivu krabičky sirek), v opakování bych se navíc vůbec nebála hledat dominantu filmu; silné erotické dusno, za které může ta nahá ženská; nedoslovnost a nedělání z diváka pitomce vyzrazením minulosti hlavního hrdiny… Troška té metafyziky do toho a Jarmush baví a rezonuje ve mně ještě dlouho po závěrečných titulcích! (20.04.2011)

Dve za pekný vizuál a zadoček občasnej nahej čučuriedky, bez ktorej by nebolo na čo sa v ďalších scénach tešiť. Isaach De Bankolé je šťastlivec - sedieť za stolom, nemusieť hrať, iba čumieť a nechať sa zabávať monológmi toľkej hereckej elity... to sa splní jednému z milióna hercov. Záver má niečo do seba, ale celkový dojem nafúkanej plytkej fraškovitosti neprelomí. (19.02.2011)