Hranice ovládania

Meditativní pouť Španělskou krajinou, v níž Jarmusch doposud nejradikálněji tematizuje motiv cizince a cesty, hází nám pod nohy spoustu falešných klíčů k interpretaci díla a zanechává nás přesto ztracené ve vyprázdněném světě paranoiy a konspirací, které nelze prohlédnout a je otázkou, jak se k němu staví sám ústřední zenový "poutník". Jestliže veškeré dialogy (respektive monology) o umění, filmu, hudbě či halucinacích působí jako parodie na zenová moudra, lze je vnímat čistě esteticky, jako variace na dané téma (otázkou zůstává jaké), které mohou působit podobně hypnoticky jako drone metalový hudební doprovod. Jarmusch říká, že to natočil, jako kdyby Point Blank režíroval Jacques Rivette. Srovnání sedí přesně a film je podobně jako dronové skladby určen k opakovanému "poslechu". Otázkou je, zda jako hudba táhlých shluků tónů přinese pouze abstratní požitky z odhalování jemných nuancí či přinese i smyslupnější odhalení. Poslední potitulkový záběr s nápisem No Limits No Control naznačuje, že nikoli a celý snímek je vlastně antipostmoderní: v eklektickém mixu se neukrývá několik plánů, zůstává naopak naprostá nerozlišitelnost. Ať už mezi realitou a fikcí, dobrem a zlem či jakýmikoli dalšími motivy ve snímku prezentovanými. Hrdina putuje po galeriích a kavárnách, informace se může stát artefaktem s hodnotou ryze estetickou a obraz na stěně se může stát realitou, ale i naopak (příkladem budiž poslední plátno, které hrdina pozoruje a v němž se opakuje antický motiv k nerozlišení realistické malby, který ovšem spolu s předchozími ve filmu vyděnými díly vede mnohem komplikovanější dialog). (13.07.2009)

Jarmusch stále napreduje - čo sa týka vytvárania situácií a príbehovosti. Každý jeho ďalší film, je úplne o niečom inom ale pritom stále zostáva verný typickému, pomalému, minimalistickému štýlu. Takému výraznému, že stačia dve minútky a viete, že je to film od Jarmuscha. Na hranice ovládania som sa nesmierne tešil a som rád, že film je presne taký ako som si ho predstavoval. Film o tichu a hľadaní, pričom to ticho - je hmatateľné v každej jednej scéne - a kráľ toho ticha je Isaach De Bankolé, ktorého strnulý výraz, alebo v prípade odhalených pŕs jednej z herečiek - mierne pousmiatie - vytvára neskutočné psychadelický zážitok podfarbený BORIS - ovou hudbou, ktorá sa tam nesmierne hodí. Film rozhodne nie je pre každého a divák musí byť naozaj sústredený, keď chce objaviť perly, ktoré tam Jarmusch skryl. Sám si nie som istý, či som objavil všetky. Vedľajšie postavy, ktoré pomáhajú hlavnému hrdinovi nájsť cestu z, alebo do, reality - sú neskutočné hravé a hlavne si ich zaručene zapamätáte vďaka ich nevšednosti. Toto je to čo, na Jarmuschovi milujem - rovnako ako trebárs taký Burton vytvára rôznorodé svety - ktoré sú ale až príliš pomalé aby ich dokázal každý spracovať. Ale keď sa vám to podarí, tak je to bohovský pocit - lebo film sa vám za to odvďačí. (20.09.2009)

Mám s filmem jenom jeden problém - čin hlavního hrdiny, který není narušený ani nejmenším záchvěvem pochybnosti. (polospoiler : ) Vyznění filmu, které ukazuje vraždu v daném kontextu jako nejlepší možné řešení. To mi sedět nemůže asi nikdy. Jinak je ale film čirá genialita - po všech stránkách. / Pokud by chtěl někdo hledat klíč k skryté myšlence filmu, může možná začít tady http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsk%C3%BD_klub , tady http://cs.wikipedia.org/wiki/Bilderberg a možná taky tady http://cs.wikipedia.org/wiki/David_Rockefeller . (22.07.2009)

44. MFF KV .. Scénář: Jim Jarmusch .. Absoluto tedio. _ Jim Jarmusch barvitě nasnímal putování Isaach De Bankolé na (společné) dovolené po Španělsku, kolem kterého se objevují a po pár minutách mizí vedlejší postavy (pronášejíc intelektuální žvásty a přinášejíc krabičku sirek na výměnu), bez jakékoliv logiky, směru, vyprávěcí linky, napětí, zábavy, důvodu. Proč vlastně točí (a mnohem více je zarážející, proč někdo platí!!) film, který nemá co divákům říct a sílu má akorát je většinově nasrat? V brzké distribuci vyhledejte jen na vlastní nebezpečí a to platí i pro režisérovy fanoušky. ___ Úvodní slovo Marka Ebena, během festivalové předpremiéry, stálo za bouřlivý potlesk, film Jarmusche jen za opovrhující mávnutí rukou. Perlou projekce byl přítomný John Malchovich který musel sledovat takovou malomluvnou nudu, kde když už se mluvilo, tak převážně španělsky - jen s českými titulky. Nudil se nehorázně, ale v rámci slušnosti to vydržel, i když, z výrazu odhaduji, by nejradši zařval „What the fuck...?“ po vzoru Osbourna Coxe :-)). ___ Kdo si myslí, že moc znamená, ať zajde na hřbitov. Jim už tam taky jednu díru mít bude. Rejža je asi v totální tvůrčí krizi, ale na své jméno a přidělené peníze se rozhodl prostě zkusit cokoliv točit. Návrhy scén však tvořil až při přejíždění ve vlaku.. Bohužel pro diváka. Kde není ovládání není hranice. Jen mrdka. Odpad autorské tvorby, která kašle na diváka. Tu největší hromádku festivalového hnoje a tvůrčí arogance nakonec nereprezentoval na 44. Karlových Varech náš Juraj TMA Herz, ale Jim Jarmusch. Potlesk za to však nesklidil. _____ Více v diskuzi. (10.07.2009)

Vy, co tvrdíte, jaká není Hranice ovládání vyjebávka s divákem, jděte k čertu... Jsem divák jako každý jiný a ačkoliv mám rád Jarmuschovy filmy, nepřijímám je automaticky (např. Podivnější než ráj nebo Mimo zákon se mi nelíbilo). Přesto nemám ani v nejmenším pocit, že by se mnou bylo vyjebáno. Hranice ovládání je fantastický postmoderní film, který má velmi zvláštní kouzlo. Nic se v něm neděje (nebo spíš - jedna věc se v něm děje pořád dokola), přesto jsem příběh sledoval s napětím až do konce (a to jsem měl za sebou na LFŠ už 10 celovečeráků). A nenudil jsem se. Jarmusch se tentokrát trochu štrajchl s Davidem Lynchem a to je jedině dobře. Z nejrůznějších narážek, jestli je to, co vidíme vážně to, co vidíme a jestli je to, co žijeme opravdové a jestli to všechno není jen klam a podobně, mi šla hlava kolem. Byly to fakt příjemné dvě hodiny. (23.08.2010)