Hranice ovládania

Tak Jimbo nám na stará kolena začal Lynchovaťět. Velmi snadno by šel film napadat z manýrismu sebestředného režiséra (zřejmě zneuznaného výtvarníka), jenž nám podsunul pár vyprázdněných "hezkých" obrázků či nalepovat metafory typu, že Jarmusch s divákem rozehraje roztahanou předehru, abychom pak zjistili, že se mu nepostavil. Či vezmu partu starejch kámošů, zajedem do Evropy na dovču a během toho něco nasnímáme nebo, že je to prostě sračka. Jenže mě film svým tempem, pojetím a atmosférou bavil, zajímal a obrázky často uchvacovaly (za všechny příjezd autem do Madridu či jízda vlakem kolem elektráren). V rámci současné produkce jistě nadprůměrné minimal dílo s výbornou audiovizuální stránkou, nicméně mám i výhrady. Elegantní gangsteři by měli mít elegantní chůzi a styl, což Bankolé nemá (a také by neškodilo, kdyby se občas vykoupal). Režisér se dost "vykrádá", což mě v některých případech baví a vychytávám si trademarky, ale zde to na mě působilo rušivě. U některých scén jsem se nemohl ubránit dojmu, že z nich šlo vytřískat mnohem víc, např. u té s Tildou Swinton či Johnem Hurtem (třeba kdyby je natočil Lynch, checht). Resumé : Nedejte na reakce kamarádů a internetů (také mě dlouho odrazovaly) a na film si běžte udělat názor sami. Jimbo si to zaslouží (stejně jako ten film). (28.07.2009)

Moc přemýšlení škodí. LIMITS OF CONTROL je hlavně hodně kvalitní audio/visuální trip spíš než divácká hádanka. Pro mě to bylo hlavně o prožitku z hudby (Earth, Sunn, Boris, Carmen Linares etc.), jihu, kafy a párdních oblecích Issacha De Bankolé, který jakoby z oka vypadnul Eugenu Robbinsonovi z OXBOW. (15.07.2010)

3,5*/5..."Jime, Jime, to čo si nám, Tvojim verným fanúšikom naservíroval?!?!". Limits Of Control je filmom VŠETKO a NIČ, balancujúci na hrane metaforickej hádanky a nudnej naťahovanej pseudointelektuálčiny. Jarmuschove minimalistické vychytávky ostávajú zachované, lenže tentokrát stoja sami o sebe, bez nejakého kompaktnejšieho celku. Dá sa za tým hľadať nejaký zmysel a rovnako tak to celé môže byť jeden veľký odrb...Jarmusch neodpovedá, len kontinuálne predkladá sled obrázkov, bizardných postavičiek a kvázi vyvrcholenia, ktoré vlastne vyvrcholením byť nemusí. Čo je bez debaty zaujímavé je originálna hudba, napr. prekvapila účasť skupiny haluzákov Sunn O))) (s ktorými "hráva" aj Attila Csihar z Mayhem). Film, by si zaslúžil druhé pozretie, len sám neviem či sa mi to niekedy podarí. Minimálne by som si pri ňom musel dať poriadne dvojité presso (samozrejme, JEDINE v dvoch šálkach:)))))). (03.02.2010)

Vizuálně fascinující nahlédnutí do neo-surealistického karcinogeního artu. Tempo u mě nebyl problém. Jim Jarmusch byl vždy režisérem pomalých, minimalistických, meditativních snímků s tempem postarší důchodkyně po obrně. Jejich síla však spočívala v nepředvídatelných a sebevědomých příbězích, které nejsou myšlenkově velkohubé, snobské a tím pádem nudné a uspávací. To bohužel nemůžu tvrdit právě o Limits of Control, který doslova zavrhuje Jarmuschův doposud vycizelovaný styl a odmítá výprávět koherentní a konstruktivní příběh. Skoro by se mohlo zdát, že Jarmusch testuje 'hranice' svých diváků. V tomhle případě se jedná o pozornost, kterou se mu podařilo u většiny vynutit s přehledem, ale provázet nás filmem bez jakýchkoli vodítek, či nějakého menšího vysvětlení, je k vzteku, zbláznění. Jedna postava ve filmu tvrdí, že nejlepší filmy jsou jako sny, o kterých nemůžeme s jistotou říci, jestli jsme je skutečně měli. Snaží se nám říct, že ten film tedy jen sníme? Kdo ví, v Limits of Control jsem nenašel odpověď ani na jednu svou otázku. A třeba ani na žádné otázky odpovídat nemá, a já tady jen blábolím nesmysly, a vy se mezitím máte vykašlat na nějaký účel či obsah a prostě jít s proudem Limits of Control. (15.10.2011)

Jarmusch to už možno so svojim štýlom prehnal a dostal sa až na hranicu trpezlivosti svojich skalných fanúšikov, zvyknutých na o cca 10% vyššie tempo predchádzajúcich Jimyho filmov. Film však má svoj rytmus, čiže opakovanie podobných scén a motívov, čo z neho nakoniec robí miernu sebaparódiu. Tým by som chcel okrem iného povedať, že Hranice ovládania nepokladám za nejaký ťažký art film, iba za autorský počin, kde sa klasickým spôsobom na konci previažu dovtedajšie motívy, dialógy a poker ksichty, aby z toho vžišla nejaká tá klasická myšlienka. Skúste film brať takýmto spôsobom, skúste sa naladiť na jeho vlnu, skúste si užívať precízne vybraté lokácie a môžete sa aj pri pomalom rozprávaní inak stále dejového filmu baviť. Ja ho beriem ešte ako takú malú ukážku toho, že život "amerického gangstera" a prevádzkovanie na prvý pohľad príťažlivej profesie je rovnako ubíjajúca nuda, ako život náš. Sprestriť si ho môžete napríklad návštevami múzea. (24.03.2015)