Biela stuha

Smutné, depresivní, tísnivé, ale vynikající Hanekeho drama tentokrát v černobílém provedení (velmi moudré rozhodnutí oproti původně zamýšlenému barevnému), které jen napomohlo vystihnout tu správnou atmosféru. Já jsem maximálně spokojená i za ten fakt, že nebyl až tak explicitní, jako v Funny Games. Film, který mě i přes svou delší stopáž udržel v napětí a stálé bdělosti až do finálního konce si zaslouží určitě plné hodnocení. (09.11.2012)

Vlastně jsem úplně nepochopil co se pokoušel Michael Haneke tímto filmem sdělit a ač jsem byl učarován formou nebyl jsem úplně přesvědčen o mimořádnosti tohoto snímku. Ovšem postupně se mi film v hlavě rozležel a na povrch začaly vystupovat jeho skryté, zakódované kvality. Až jsem přišel na to, že Die Weisse Bande toho prostřednictvím symbolů sděluje mnoho. Podle mého názoru v něm lze číst, možná i mimoděk, stav psychiky lidstva 20. století. Výpady proti baronovi a jeho rodině jakoby naznačovaly bolševickou závist vůči bohatým, útok na postiženého Karla jakoby symbolizoval blížící se nacistická zvěrstva. Skrytá morální prohnilost většiny rodin je pak příčinou tohoto zla. To je však jen můj osobní výklad a rozhodně není ani jediný ani definitivně správný. Vzhledem k tomu, že je film tak mnohoznačný ho lze vykládat různě a to je skvělá vlastnost. (13.12.2010)

Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná. To se musí "vidět, zažít na vlastní kůži, projít si tímto snímkem". M. Haneke je naprosto originální režisér s nezaměnitelným rukopisem, na jehož snímky v drtivé většině případů není dvakrát příjemné se dívat, nepředkládají se tu a následně neřeší zrovna "oddechová" témata, ale člověk (divák), tak nějak vždy začne snímek sledovat, postupně se "do něj dostává, čas se stává relativním, nemůže od něj odtrhnout oči a najednou zjistí, že proplul celým snímkem, zůstává spousta otevřených a nevyřčených otázek a stejné množství nedořešených a nevyřčených odpovědí“. Divák pouze cítí, že byl svědkem "něčeho velkého". Při sledování všech Hanekeho snímků však platí skutečnost (za to ho ostatně mám tolik v oblibě), že člověk (pro plné vychutnání si snímku), nemůže být pouze pasivním divákem, ale musí jít snímku "naproti", klást si neustále otázky, následně si na ně zkoušet odpovídat a nebýt přitom frustrovaný, že se stále nemůže dobrat "uspokojivého" výsledku. Bílá stuha je pro mě osobně po Funny games USA, Utajeném, Kódu neznámém a Pianistce již jeho pátým snímkem a jedním dechem dodávám....bezjakýchkoliv debat NEJsilnějším filmovým zážitkem. Vyprávět cokoliv o snímku samotném nemá cenu, ostatně podívejte se sami a udělejte si úsudek každý z vás. Pouze za sebe dodám, vypíchnu (pravda, to je u Hanekeho filmů již dávno nepsaným pravidlem) VELMI působivou černobílou kameru Christiana Bergera, která s (cíleně) volně plynoucí Hanekeho režií a divákovým průvodcem (učitelem) dělá z celého tohoto snímku nesmírně silnou podívanou. p.s. mám rád ty "řídké případy", kdy člověk po skončení snímku jen tupě zírá na ubíhající závěrečné titulky a ještě řádnou chvíli si snímek "v sobě dohrává". Tohle je přesně ten případ a musím zároveň konstatovat, že tomu velmi napomohla (zcela určitě to byl i Hanekeho záměr) absence jakékoliv hudby (při závěrečných titulcích). p.p.s. musím přiznat, že se celkem bavím místními spílajícími komentáři na adresu Hanekeho, co se týče „otevřeného, nedořešeného“ a pro velkou většinu neuspokojivého konce. Je vidět, že pro valnou většinu to bude první setkání s režisérem. Zkuste takové snímky jako Kód neznámý, či Utajený. Zde to není apriorně o nějakém „dořešení“ místních případů. Zkuste to nebrat jako detektivku, ta zásadní myšlenka je zcela jasná. Všechno (tedy i zlo) začíná a následně i „klíčí“ ze samotné VÝCHOVY a přelévá se to následně z generace na generaci. (27.05.2011)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Komu v 21. storočí ide na nervy digitálna kamera, švenkujúca zbesilo zboka na bok, kto nemá rád šialene rýchle strihy, koho ruší hudba pri vnímaní filmu - tak ten si príde na svoje ... Pomalá čierno-biela kamera s dlhými statickými zábermi, perfektné nasvietenie objektov záberu a najmä : neskutočne presvedčivé herecké výkony detských predstaviteľov. Psychologický rozbor obyvateľov malej dedinky na severe Nemecka v rokoch 1916-1917. Možno niekomu bude potrebné zhliadnuť tento film dvakrát, niekto tento film ofrfle ako nič nehovoriaci, pomalý a nudný. Ja so to nemyslím. Bola to filmová báseň. (19.03.2012)