Biela stuha

Naoko obyčejná vesnička, ale přitom v každé domácnosti panuje stísněnost, bují perverze, nebo finanční beznaděj. Režie je chladná a precizní. Bohužel mě to ale prostě zase nasralo. Celou dobu se koukáme na různé konflikty ve vesnici a jejich pomalé vyhrocování, jenže na konec se nedozvíme nic. Kdo to byl, co se stalo s doktorem, služebnou...nic. Možná to mělo diváka posunout do role obyvatele tý vesnice, aby se mohl spolehnout jen na klepy, aby zažil jejich nejistotu... Mě to nasralo. Sice míň, než Funny Games USA, ale nasralo. (16.03.2010)

Stydím se, že se mi nedostává slov. Nepříjemný pocit napětí a tísně mě opanoval od první minuty, tíživě podvratná, melancholická atmosféra mi nedovolila dýchat. Chladně dokonalé, průzračně čisté vyprávění mě zahltilo krutě nepříjemnými otázkami, na které odpovědět si musím sama. Naštěstí. Michael Haneke ví, těm šťastnějším se možná podaří se toho vědomí alespoň dotknout. Drama, které by se klidně moho jmenovat "Pod povrchem aneb nacismus v nás"....Každopádně: Bílá stuha je mým filmem a Leonard Proxauf mým hereckým objevem za rok 2009. Stále se ještě vyplatí věřit v sílu filmového umění. (25.02.2010)

Otcové se snaží vtlouci do svých dětí ctnosti, matky mlčky přihlížejí, mezi partnery panuje navenek respekt, v soukromí to kypí pohrdáním, po ulicích chodí vzpříměně upjatě děti, které zdvořile leč chladně odpovídají dospělým. Spory se neřeší otevřeně, ale dobře promyšlenou pomstou, vina se stíhá i na dětech a dětech dětí. Nečekejte vroucí slova ani vřelé objetí, city se projevují velice skromně, skoro neznatelně. Film, ze kterého mrazí, ale který ledacos vysvětluje.                                     NABÍZÍ SE SROVNÁNÍ SE DVĚMI FILMY:                                                                                                                               Prvním je Fanny a Alexandr od Ingmana Bergmana. Je tu podobná chladná askeze v domě duchovního, ale ovzduší široké rodiny je příjemné, vládne tu radostná uvolněná atmosféra, hýří to barvami. Postava přísného duchovního je v řadě prvků podobná otci rodiny, který je také přesvědčen, že páchá dobro, ale na své děti se ani jednou neusměje.                              Druhý snímek, který řeší viny otců předávané na syny pochází z Čech. Je třeba zabít Sekala Zde je uzavřená komunita malé vesnice, kde si všchni vidí do talíře, krom každodenní dřiny zbývá chvíle jen na skleničku. O panchartech se ví a opovrhuje se jimi i jeich matkami, zatímco otcové se těší vážnosti. Všichni chodí do kostela, což jim nebrání v nenávisti jednoho k druhému. Rozdílnost v náboženství se řeší vyobcováním, ten kdo škodí se likviduje nájemnou vraždou. Sama likvidace ovšem v důsledku nic nepřinese, protože systém pohrdání zplodil dalšího dědice. Všechny tři filmy mají něco společného. Ukazují, že násilí plodí násilí a není snadné se z takto vygenerovaného společenství vymanit. Odpověď, kdo spáchal všechny nepravosti v obci je pouze jedna - zloba v lidských srdcích.                                                                                  Zajímavé komentáře: charlosina (02.11.2014)

Začínám už pomalu pochybovat, že se mi podaří zhlédnout Hanekeho film, který pochopím a rád mu přidělím plný počet *, ale tenhle režisér mě nějakým záhadným způsobem svým režisérským přístupem velmi láká a asi budu jeho počiny sledovat dál. Bílou stuhu jsem si nechal v hlavě řádně odležet, ale nepomohlo mi to, pořád vlastně nevím, o čem tenhle film přesně byl a jaká je jeho pointa. Vyprávění mělo takovou zvláštní tísnivou a lehce napínavou atmosféru, fakt, že bylo natočeno černobíle, tomu jenom pomohl. Jenže konečné (ne) zjištění pravdy považuju za hodně neuspokojivé, ale hlavně, a to mě mrzí nejvíc, emočně se mě ani trochu nedotklo. Nevím, jestli to bylo postavami, ze kterých mi ani jedna nepřirostla k srdci, nebo tím, že režisér tento příběh pojal příliš chladně a perfektcionisticky, v každém případě mě Bílá stuha dost minula, což považuju i vzhledem k vyššímu očekávání z mé strany za celkem velké zklamání. (05.07.2011)

Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky. (28.05.2011)