Tokio!

Ideálne na DVD. Každá z trojice poviedok je totiž natoľko silná, až si žiada, aby s ňou divák ešte chvíľu po dopozeraní pobudol. Pauza, pár tichých minút na pretrávenie, zrovnanie si myšlienok a pocitov. Potom s chuťou do ďalšej. A ďalšej. Mohlo ich byť aj päť. Alebo sedem. Takto hravých a nepredvídateľných určite... Nech sú v jadre akokoľvek posmutnelé a opustené, dokážu prekvapiť, povznášajú. No jedna báseň! (22.06.2009)

Franz Kafka nebo Ionescu mají mezi současnou filmařskou generací své důstojné pokračovatele. Je to absurdní, provokativní, ujeté, komické, zkrátka nevšední. Jednotlivé povídky stojí na zajímavém nápadu a neotřelém zpracování, nejvíc se mi líbila hned ta první - Interior design, ovlivněná surrealismem. Podobně zbytečných lidí znám ve svém okolí víc, možná by to nebyl špatný nápad takovým způsobem vyřešit jejich existenci. Dobrá je i třetí povídka o odcizení lidí v moderním velkoměstě. Je myslím dobře, že film z prostředí Tokia točili filmaři z ciziny, ten evropský přístup, který je konfrontovaný s asijskými reáliemi, se na výsledku pozitivně podepsal. Celkový dojem: 90 %. (01.06.2009)

Celkový dojem za pět hvězd zkazila prostřední část od Leose Caraxe. Patrně je to ale tím, že jsem nepochopila záměr autora. Spoiler! Musím ovšem přiznat, že kombinace jazyků byla naprosto skvělá. Kontrast libozvučné francouzštiny s jazykem "posledních Klingonů přeživších na planetě Zemi" - dokonalé. (31.03.2010)

Zajímavý povídkový film inspirovaný přetechnizovaným městem Tokio, kde se projevují všechny civilizační neduhy vysoce vyspělé země. Pro mne nejlepší povídkou je TOKIO SE OTŘÁSÁ od JOON-HO BONGA. O odcizení lidí, obklopených moderní technikou a přepychem bohaté země. Odcizení a stahování se do samoty se šíří jako lavina, je to novodobá choroba, kdy lidské city okorávají, lidé ztrácejí smysluplnost normálního života, ztrácejí schopnost vzájemné komunikace a ze strachu před nepřátelským okolím se uzavírají do sebe a do uzavřeného světa svého domova, ze kterého nevycházejí. A přesto i v tomto světě je naděje v podobě nově probuzené lásky uzavřeného hikikomoriho (Teruyuki Kagawa) k roznašečce pizzy (Yû Aoi), která dodává odvahu ke kontaktu s ostatním světem. Vysoký standart si drží i povídka VNITŘNÍ DESIGN od MICHELA GONDRYHO. O hledání své životní cesty, smyslu života a vlastního pocitu užitečnosti v kontextu společnosti. Možnosti jsou sice otevřené, cesty jsou ale nesnadné, neoznačené a neschůdné. A tak zatímco Akira (Ryo Kase) má svůj jasný směr a cíl a nalézá útočiště u přítelkyně z mládí Akemi (Ayumi Ito), tak Akirova dívka Hiroko (Ayako Fujitani) nalézá své uplatnění v surrealistické proměně u Hiroshiho (Nao Ohmori). Nejbizarnější je povídka MERDE od LEOSE CARAXE. Je mi záhadou, co má představovat. Snad zbytečnou agresi a nepřátelství vůči společnosti, strachu z neznáma a podivnostem, vyvolaných civilizačním vývojem. A tak Merde (zajímavý Denis Lavant) děsí, straší a ničí obyvatele, než je dopaden, souzen a obhajován podivným Maître Volandem (Jean-François Balmer). Provokativní, zvláštní, až absurdní. (17.01.2013)

Surrealistické trio příběhů, které na mě působí více jako soukromý experimentální film tří režisérů, než jako povídková pocta Tokiu. První Gondryho povídka jasně ukazuje, kdo že je jejím tvůrcem, a tak i její fantasy snový konec není vlastně nijak překvapující. 7/10 To se z mého hlediska ovšem nedá říct o druhém příběhu, který mě vyděsil a podivně rozesmál zároveň. Nejsem si vůbec jistý, jak by měla epizoda Leose Caraxe působit, ale je možné, že až někdy uvidím popravu člověka, tak si několikrát vlepím facku. 4/10 Poslední povídka mi přišla nejasijštější a pominu-li její konec, dokázal bych si ji představit i jako celovečerní film. 7/10 Celkově 6/10 (07.10.2012)