John Carter: Medzi dvoma svetmi

Stejně jako je tomu v knize, tak i zde se fantasy snaží přetlačit všechny sci-fi prvky, čemuž rozhodně kvituju, jsem totiž spíš na space operu, než nějaké hard core sci-fi. Můžu tedy s klidem říc, že se to povedlo. Svět Marsu překonal všechny mé nejdivočejší představy a dokonce i mé obavy. Dokonce i ten Taylor Kitsch, který vypadá jakoby by vyskočil z Brávíčka, to nakonec docela zvládl. A to říkám přesto, že jsem od prvních zpráv o natáčení bytostně chtěl do role Cartera původně zamýšleného Jona Hamma. Co se vůbec hereckého ansámblu tohoto filmu týče, všiml jsem si, že polovina se našla v seriálu Řím. Jmenovitě přímo Ciarán Hinds, James Purefoy a Polly Walker. Nicméně princezna Dejah Thoris vytlačila z mých vlhkých snů Galadriel a plakát Tharka Tars Tarkase vyměním za toho modrého na'viijského poddruha Jakea Sullyho. Děj filmu má své tempo, které nenudí, naopak, scénáristé zde ukázali, jak si bravurně poradili s tak obsáhlou látkou jakou jsou knihy o Johnu Carterovi. Spíš bych dokonce byl pro jisté zvolnění a rozdělení filmu do dvou obsáhlejších částí, jak je tomu koneckonců zvykem. 3D bylo naprosto úchvatné, úplně pomohlo zapomenout, že kromě několika lidských postav je vše kompletně animované. Říká se, že ve filmu lze najít mnoho jiných prvků, jakoby zcizených z jiných slavnějších předchůdců. No, nevím. Kdo to tam chce hledat, najde to tam. Já se ale nechal unášet bravurně zvládnutou fantazií plnou velkolepých akčních scén, atmosférických výjevů, humorů a příběhových zvratů. Sotva bych našel něco, co bych filmu mohl vytknout. Snad více krve, více usekaných končetin (v připadě Tharků by to určitě problém nebyl - ho ho ho) a více 3D vychytávek na divákovo oko, ale to jsou jen taková vrtošivá přání, na která snad dojde v nějakém dalším zpracování. (13.04.2012)

Zapomenutá šestáková klasika, které přehnaně vlažný divácký příjem ukázal, že její doba je dávno pryč. A je to setsakra škoda, protože hrdina John Carter, drsňák Kantos Kan nebo má dětská láska Dejah Thoris ožívají na velkém plátně v celé jejich kráse. Trochu ledabyle nasekané časové roviny mě sice v prvních desítkách minut pořádně vyděsily, ale jakmile se na Barsoomu všechno ustálí, rozdělí se strany a začne se skákat, sekat a heroicky promlouvat k davům, je jasno. Mezi dvěma světy se odehrál povedený blockbuster, který dávný kult přetavil v podívanou plnou hlášek, akce a velice povedených momentů (bitva stříhaná flashbackem mě přikovala s otevřenou pusou). Pokračování se sice nedočkáme, ale jeden příběh pro nás dobrodružství-chtivé už zůstane. (12.03.2012)

// Distribútor: Buena Vista // Počet premietajúcich kín v USA: 3,749 // Otvárací Víkend USA: $30,180,188 // Človek, ktorý nedokáže oceniť scf-fi - fantasy žáner či audio-vizuálne efekty sa jednoducho pri tomto filme nemôže baviť. Drvivá väčšina sa sťažuje, že John Carter je len mix niekoľkých filmov, ktorý automaticky znižuje dojem z filmu, čo je celkom od veci, pretože aj samotný Avatar bol mix filmov. Ja som sa bavil a to mi stačí...... 75% (13.07.2012)

Dlouhá léta jsem fenoménu Johna Cartera odolávala, leč krásy Dejah Thoris jsou nesmírné a v komiksech od Dynamite je to i příjemné čtivo. Bylo tedy třeba vidět i film, který vyšel ke 100. výročí. Úvodní scény, pravda, nejsou nic moc, úvod do složitého děje odehrávajícího se v několika rovinách se úplně nepovedl. Ale jakmile se tento předchůdce Supermana a Star Wars v jednom rozjede, je to paráda. Nadšení z budoucnosti z doby před 1. světovou válkou, okouzlení netušenými možnostmi kráterů na Marsu, tyhle všechny aspekty si tu člověk najde a může být cele nadšen. Doufám, že bude parádní i ten stařičký český komiks Vlastislava Tomana. (27.06.2019)

Proč muselo Dejah Thoris hrát tak šílené prkno? :-( Ale popořadě... moc, moc jsem se bál, jak tahle nádherně košatá, naivní, a přitom silná knižní předloha dopadne. Naštěstí, scénář mě celkem uspokojil. Navíc NENÍ zhovadile patetický, ani polopatický, tedy nepřizpůsobuje mě nejtupějšímu potenciálnímu divákovi. Nevnucuje mi nějakou trapnou režisérovu agitaci, hurá. Vizuální efekty se až na řadu přemrštěných (doufám naschvál) rekvizit dost povedly. Hudba byla místy přestřelená (je špatně, když koukáte na film a řeknete si "jemináčku, ta hudba ale šlape kočce na ocas" - má vás vtáhnout do příběhu, ne z něj vytrhovat)... no ale dejme tomu. Co bylo ovšem slabší, to byla část hereckého pojetí. Herec s velkým egem se pozná tak, že nastoupí na plac, zatne všechny svaly, natočí hlavu, vytřeští oči a začne místo mluvy s partnerem hřímat repliky, aby bylo vidět, že za ty prachy něco HRAJE... Kdežto velký herec se naopak pozná tak, že se poddá roli, vzdá své osoby, a nekoukáte na herce, ale na postavu, kterou hraje. Naštěstí v sobě tohle trochu měl hlavní hrdina, s vedlejšími (až na Purefoye) to bylo dost zlé. Je smutné, že většina lidí hrála hůř než animovaní marťani. Zpět k Dejah Thoris -- to se nepovedlo hodně, měli najmout nějakou herečku. Ale aspoň to nebyla anorektička nebo vyfotošopovaná modelka, ale přirozeně mírně hezká ženská, které dali šmrnc. (07.03.2012)