John Carter: Medzi dvoma svetmi

Proč muselo Dejah Thoris hrát tak šílené prkno? :-( Ale popořadě... moc, moc jsem se bál, jak tahle nádherně košatá, naivní, a přitom silná knižní předloha dopadne. Naštěstí, scénář mě celkem uspokojil. Navíc NENÍ zhovadile patetický, ani polopatický, tedy nepřizpůsobuje mě nejtupějšímu potenciálnímu divákovi. Nevnucuje mi nějakou trapnou režisérovu agitaci, hurá. Vizuální efekty se až na řadu přemrštěných (doufám naschvál) rekvizit dost povedly. Hudba byla místy přestřelená (je špatně, když koukáte na film a řeknete si "jemináčku, ta hudba ale šlape kočce na ocas" - má vás vtáhnout do příběhu, ne z něj vytrhovat)... no ale dejme tomu. Co bylo ovšem slabší, to byla část hereckého pojetí. Herec s velkým egem se pozná tak, že nastoupí na plac, zatne všechny svaly, natočí hlavu, vytřeští oči a začne místo mluvy s partnerem hřímat repliky, aby bylo vidět, že za ty prachy něco HRAJE... Kdežto velký herec se naopak pozná tak, že se poddá roli, vzdá své osoby, a nekoukáte na herce, ale na postavu, kterou hraje. Naštěstí v sobě tohle trochu měl hlavní hrdina, s vedlejšími (až na Purefoye) to bylo dost zlé. Je smutné, že většina lidí hrála hůř než animovaní marťani. Zpět k Dejah Thoris -- to se nepovedlo hodně, měli najmout nějakou herečku. Ale aspoň to nebyla anorektička nebo vyfotošopovaná modelka, ale přirozeně mírně hezká ženská, které dali šmrnc. (07.03.2012)

Jsou mezi námi, Tarkové. Bytosti, resp. nadbytosti jejichž existence sahá do nekonečna vesmíru, jsou tady stále a řídí dějiny všech galaxií. Nebyli mi moc sympatičtí, ale o to nejde. Díky malému udělátku se mohl Jack Carter z Virginie transportovat na Barsoom (na Mars). Tady jsme svědky, že planeta rozhodně nepůsobí mrtvým dojmem, ale životu se zde daří v úžasných formách. Zelení mužíci nemají tykadla, ale čelistní rohy a nejsou to mužíci, jsou přibližně třímetroví. Pobavily mě bílé gigaopice a domácí mazlík povahově shodný s našimi pozemskými nejlepšími přáteli. A jako všude, tak i tady se, tak trošku nečestně, bojuje o vládu nad planetou pomocí zbraně bohů a podloudným sňatkem s dcerou vladaře. A co čert nechtěl osud Marsu je v rukou právě našeho pozemšťana, znenadání obdařeného výraznými skákacími dovednostmi a nezměrnou silou. Sci-fi složka se tady opravdu povedla, film mě celé dvě a půl hoďky bavil. 4,5* (05.06.2014)

Generický blockbuster, kde není jediná scéna, kterou byste pouštěli kamarádům nebo si sami pustili znova, kde se zapomnělo na něco tak elementárního pro každou space operu jako je výrazný záporák (chcete mít nové HVĚZDNÉ VÁLKY a zapomenete na Darth Vadera?) a kde se humor vyrábí opakovaným komolením jména hlavního hrdiny (jako třeba v GODZILLE). Přesto budu na JOHNA CARTERA hodný, protože jsem si u něj příjemně zavzpomínal na carterovský komiks, co jsem kdysi hltal v ábíčku. (08.05.2015)

Hvězda za naspeedovaného prasopsa, hvězda za skvělé triky (s výjimkou Kitsche na lanech, to je zpětně LOL roku 2012) a půl hvězdy navrch za pokus o franšízu, kterou si frajeři nabubřele utřískali k smrti hned na startu. Mimochodem, brát se tenhle film ještě mnohem víc vážně a mít srandovní stop motion triky, byl by to kult! (17.07.2023)

Dlouhá léta jsem fenoménu Johna Cartera odolávala, leč krásy Dejah Thoris jsou nesmírné a v komiksech od Dynamite je to i příjemné čtivo. Bylo tedy třeba vidět i film, který vyšel ke 100. výročí. Úvodní scény, pravda, nejsou nic moc, úvod do složitého děje odehrávajícího se v několika rovinách se úplně nepovedl. Ale jakmile se tento předchůdce Supermana a Star Wars v jednom rozjede, je to paráda. Nadšení z budoucnosti z doby před 1. světovou válkou, okouzlení netušenými možnostmi kráterů na Marsu, tyhle všechny aspekty si tu člověk najde a může být cele nadšen. Doufám, že bude parádní i ten stařičký český komiks Vlastislava Tomana. (27.06.2019)