Pátranie po jednej žene

Asi po čtyřech hodinách subjektivního času jsem se v domnění, že sleduju nějaký narcisticky rozvláčný "dictor´s cut", podíval na časomíru přehrávače, abych v hrůze zjistil, že ještě zbývá půl hodiny (samozřejmě z té standartní dvouhodinové verze). A to nejhorší teprve mělo přijít, vůbec už nemluvě o kýčoidním závěru. Invenčně naprosto vyčpělý film bez špetky sebereflexe. Na povrchu unylé a monotónní, uvnitř nedotažené, nahodilé a v kontextu italského neorealismu a vůbec myšlenkového kvasu toho období silně redundantní. U některých fragmentů mě přepadal pocit, že se dívám na nějakou adaptaci Rosamund Pilcherové. Z toho mě sice Antonioni vždy skoro okamžitě nějakým propracovaným záběrem vytrhl, ale to je od něho prostě zatraceně málo. (27.08.2010)

Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout. (06.12.2009)

Zvětšenina se mi líbila, byť už tehdy jsem si uvědomoval, že jde o film tzv. na hraně, tzn. při překročení velice jemné meze by se naopak výsledný dojem mohl prudce snížit. Dobrodružství jsem na chuť nepřišel, a tak jsem očekával, jak dopadne mé třetí setkání s tvorbou tohoto uznávaného režiséra. Výsledek je opět víc než rozpačitý, a tak se pro příště už tomuhle italskému tvůrci obloukem vyhnu. Identifikace ženy je typicky festivalový kousek, který určitý typ publika dokáže přivést k nadšení, ale pro převážno většinu běžných filmových fandů jde o nekonzumovatelné dílko. Z mého pohledu je to silně sebestředná, manýristická a především nudná podívaná, po jejímž shlédnutí jsem mohl jen konstatovat, že jsem úspěšně zabil dvě a čtvrt hodiny svého času. Nejde zdaleka jen o přetaženou stopáž a k uzoufání pomalé tempo, ale jde i o kvalitu výpovědi. Na konci jsem totiž o režiséru Nicollovi, jeho hodnotovém žebříčku, vztahu k ženám a pohnutkách, jakými se řídí jeho chování k nim, věděl v podstatě tolik, co na začátku - tedy nic. Celkový dojem: 25 %. (14.09.2009)

Pátranie po jednej žene je v skutočnosti pátraním po samostatnej identite vymysleného režiséra – ako hlavnej postavy hľadajúceho ideálnu protagonistku do svojho filmu s ktorými však okrem úsilia obsadiť ich do filmu začína i milostné avantúry. Hlavný hrdina si prostredníctvom ženy chce vyjasniť nevypovedané existenčné otázky ohľadom seba samého a taktiež prostredníctvom nej má v úsilí dohnať svoje vedomie na štádium chápania spoločnosti a sveta ako takého. Táto naoko jednoduchá úloha, sa stane nesmierne psychologicky komplikovanou, kedy samotné hľadanie napreduje k absolútnej dezilúzii v stanovisku, že hľadanie nového sa musí utužovať v koreňoch starého. Séria začiatkov a galéria úpadkov zračiaca sa aj v prevedení filmu. Je citeľná autorova vyčerpanosť prameniaca z nedostatku síl pre komponovanie nových nápadov . Tie sa mali stavať na základe autorových stále sa valiacich invencií. Autor však týmto filmom neoficiálne udal aktuálny stav svojho vonkajšími vplyvmi lynčovaného bytia. Zrejme sa zneistili autorove vízie a narazil na sklamania – tie dokonale vo filme odrazil. „ Epiky lačná“ kritika však v 80. rokoch nemala na film priaznivé slová. Dokonca existovali verzie, že autor filmom vykráda vlastnú filmografiu. Nejednalo sa pritom o autorove strácanie filmárskych schopností, ale o verné zinterpretovanie stavu mysle , kde blúdenie a nezmyselnosť mali zohrávať dominantnú úlohu. Vo filme síce takmer absentuje dej, ale na druhej strane sa divák smie prizerať špecifickej atmosfére. (17.05.2014)

Přepsáno v červnu 2018. Pátrání po jedné ženě je osobitě pojaté hledání východiska z tvůrčí krizí. Michelangelo Antonioni s přibývajícím věkem přidává na filozofické intenzitě a pocit osamělosti je podbarven životním bilancováním. Všímá si konstrukcí společenských schémat. Odcizení se vykupuje únikem tělesnosti, dobrodružství je znakem doby, přílišná citlivost je předurčena k bolesti. Temperament života povznáší, ale jeho forma je nestabilní, náhoda je vrtkavě pokoušena zatemněním smyslu a změnou klimatu. Obrazy metamorfují symboly v myšlenku a bezradnost dominuje vnitřnímu světu. Pátrání po jedné ženě je konfrontace očekávání s ostražitostí, strach z možného vnitřního zranění brání otevřenosti. Samota je jediným bezpečným útočištěm a osamělost je nejstísněnějším lidským strachem, jemuž unikáme. Krize, pochybnosti a zvědavost neustává v hledání odpovědí. Ve víře po nalezení vnitřního klidu. Hlavní postavou hledání očistné cesty z krize tvůrčí i životní je Niccolò Farra (zajímavý Tomas Milian), filmový režisér. Hledá se forma osobního štěstí, milostný život je vláčen rozháraností vlastní duše a přílišnou naléhavostí. Křečovitost je výsledkem, prázdnota neúprosně stupňuje své výhružky, přání se utopilo v mlžném oparu zimní mořské hladiny. Těžká je cesta k vnitřní rovnováze. Hlavní ženskou postavou je Maria Vittoria Luppis, neboli Mavi (zajímavá Daniela Silverio), plod lepší společnosti. Život v povrchnosti, přelétavosti a nestálosti, prožitek každodenní všednosti se stává bolestí. Opojení je cílem, stojatá stálost vyčerpávající slabinou. Důležitou postavou je Ida (šarmantní Christine Boisson), herečka a vůně bezstarostné radosti života. Estetika se pěstuje a život zde dostává svého nejsladšího vrcholu. Nic nemá trvalou hodnotu a proměnlivost přináší zmatený smutek. Z dalších rolí: na Niccolovu zvědavost odpovídající mladá atraktivní dívka z lepší společnosti (Lara Wendel), Niccolova starostlivá sestra a gynekoložka Carla (Veronica Lazar), nová Maviina přítelkyně (Arianna De Rosa), Niccolův kamarád a spolupracovník Mario (Marcel Bozzuffi s hlasem Oresteho Lionella), vytrvalý nástroj zastrašování (Gianpaolo Saccarola), Maviin odtajněný otec (Dado Ruspoli), Niccolův zvědavý synovec Lucio (Itaco Nardulli), či Niccolova bývalá manželka Nadia (Enrica Antonioni). Pátrání po jedné ženě je osobité vypořádání se s tvůrčí krizí a poetizující filozofování. Antonioni a jeho životní zkušenost v intelektuálním jazyce poezie. (09.05.2009)