Duna

// Pět řad politiky ze Hry o trůny narvaných do dvouapůlhodinového filmu, který je paradoxně i přesto velice pomalý jak v budování světa, tak napětí. Jenže v tomhle případě jsou ty komornější momenty opřeny buď o skvělý soundtrack, nádhernou kameru, nebo výborné herce (Rebecca Ferguson je tady neskutečná), takže se člověk v podstatě jen modlí, aby to kvůli tomu celé neskončilo moc brzy, protože ještě nemá dost. Takový hlad po zápletce jsem v kině neměl ani nepamatuju, Villeneuve ale naštěstí nepřestává servírovat. Ať už jsou to dechberoucí akční sekvence, momenty zrady, či hutné vize toho, co se teprve stane. Je to vlastně strašně fajn vidět na velkém plátně zase jednou nový svět představovaný s takovou důkladností, jako to kdysi činili Lucas, Jackson, nebo třeba právě Benioff s Weissem. Villeneuve na to jde sice trochu jinak, jeho film se tak oproti těm výše zmíněným látkám dost vymyká, a určitě to nesedne každému, pokud na tu jeho hru však přistoupíte, čeká vás ten typ zážitku, který se v kinech objeví jen jednou za pár let. Užijte si ho. 9/10 (23.09.2021)

Knižně je Duna tak ucelené dílo, že obsahem je opravdu hodně těžké předat veškeré autorovy myšlenky do takového díla, jako je právě film. Denis Villeneuve ale udělal vše pro to, abych z kina odcházel v dobrém rozpoložení a s pocitem, že jsem viděl něco naprosto jedinečného. Byť si ve filmu plno myšlenek divák musí uhlídat (pokud zná knižní předlohu) nebo domyslet (pokud ji nezná). Během čtení na mě kniha působila, jako když předává celou řadu ekologických poselství, což zde vlastně není. Naopak se jedná o artový sci-fi kousek s úchvatným vizuálem, malým množstvím akce a epickou hudbou z pera Hanse Zimmera. Ta sice není natolik přátelsky poslechová, jako u jeho dnes již klasických melodií, ale o to emotivnější je v průběhu celého filmu. A to především v kombinaci s úchvatnými záběry, kde scéna, to pastva pro oči. Doufám, že se filmu bude dařit, protože pokračování by si v podobném duchu jednoznačně zasloužilo. (22.10.2021)

Nemyslel jsem si, že zrovna v případě Villeneuvovy Duny (i pro mne se jednalo o jednoznačně nejočekávanější film roku) budu nakonec souhlasit spíše s těmi rezervovanějšími ohlasy. Rozhodně je svěží vidět v kině po všech těch barevných sračkovitých blockbusterech od Disneyho, Marvelu a Netflixu něco drahého a zároveň dospělého, co se nesnaží nadbíhat pitomým teenagerům. Duna taktéž rozhodně je skvěle natočená - ve smyslu řemesla, triků, výpravy. A není sporu o tom, že se jedná o esteticky vyjímečně vytříbené dílo, je zážitek na ty obrazy koukat, byť jejich krása je značně strohá. Ale přesto se nemůžu přinutit k nadšení. V první půlce tam k němu ještě náběh byl, představení vesmírné politiky, těch různých tajných plánů a intrik mě spolehlivě zaháčkovalo a těšil jsem se, jak to bude gradovat. Ale v druhé půlce najednou skončíme čumákovat v poušti a film mě ztratil. A může za to patrně to, že u mne nedokázal vzbudit žádný vztah k postavám. Jsou to všichni studení čumáci. Ani s tím Chalametem, kterého mám jinak velmi rád, jsem to prostě neprožíval. Postava, kterou hraje Jason Momoa, pak má patrně sloužit jako "srdce filmu", ale vždyť ji reálně vlastně vůbec nepoznáme! Jeho vztah s Chalametem je vystavěn čistě tím, že se párkrát přátelsky obejmou. Jinak o něm nevíme nic, protože jsme si s nimi nic neodžili. A tak je to tu se všemi, a těžko si k nim pak vypěstovat nějaké emoční pouto. A ničeho jiného než emocí se v první Duně potenciálně chytnout nedá, protože "děj" stihne tak tak začít, ale k ničemu nedospěje ("It begins" je opravdu přiléhavá hláška na plakát). A akce není Villeneuvova nejsilnější stránka. (21.10.2021)

Duna přišla z hlediska filmového průmyslu v pravý čas, aby podpořila živořící kina a zvedla zájem o velkolepé výpravné podívané určené primárně pro velká plátna. Pro tuto kategorii je volba kanadského vizionáře na post režiséra ideální a nutno podotknout, že Denis (nejen) má očekávání naplnil do puntíku. Film vypadá a (ne)funguje přesně tak, jak jsem předpokládal. Můj vztah k předloze formovalo setkání s Lynchovou Dunou, která byla velmi problematická už v době natáčení a odstupem let vypadá bolestně brakově a směšně. Motiv bezmála půlkilometrových červů brázdících písečné duny a pohlcujících obří těžební stroje je pro mě neskousnutelný v jakkoliv vytříbeném podání a především - obecně nemám v oblibě fantasy kombinované s karikaturou sci-fi žánru. Kosmické lodě a důmyslné stroje ve spojení s mystikou a magií, které infikovaly a znehodnotily podstatnou část sci-fi žánru, mě iritují a prapůvod téhle degenerace spatřuji právě v Duně. Za to zkrátka Herberta pochválit nemůžu. Pravda, Duna není Star Wars, aspoň ne v tom smyslu, že svět SW je určený dětskému a dětinskému publiku, kdežto Duna má ambice oslovit především odrostlejší teenagery, ale díky Villeneuvovu špičkovému řemeslu je možné ji považovat za ideální rodinnou podívanou současnosti. Jak jsem už předeslal, když na mě scénárista vyrukuje s "hlasem" či "silou", dělávám čelem vzad, nemám rád používání náboženských motivů a la příchod Spasitele. Duna je navíc zřetelně ovlivněna islámskou apokalyptikou. A poslední výtka, nelíbí se mi filmový svět, kde dojde k útoku elitních superbojovníků, aby byli v počtu několika desítek následně v osobním souboji zmasakrováni hrdinou, který chápejte je ultrasupercool bojovník, zkrátka neskutečný borec. Zač tedy slabá 4. hvězdička? Protože mám rád spojení Villeneuvova smyslu pro monumentální obrazy a stejně monumentální soundtrack a jsem Villeneuvův velký fanoušek. Protože chápu, že Dunu světová kinematografie potřebovala. Protože návštěva kina pro mě tentokrát byla společenskou událostí v podobě přítomnosti mé dcery, jejíž okouzlení snímkem se trochu přeneslo i na mě. Celkový dojem: 70 % s tím, že pokračování Duny  bude bez mé přítomnosti. Už mi nemá co nabídnout, ani mě čím překvapit. (07.11.2021)