Stiahni ma do pekla

Raimiho vytříbený černý humor vás posadí na prdel. Ať už se ve filmu zvrací červi nebo dokonce kočky (!), vždy na vás pomrkává určitá nadsázka a sebeparodie. V tom je jeho největší kouzlo. Strašidelné scény úžasně střídají ty humorné a vy nevíte, co je vám sympatičtější. Nejlepším důkazem toho je souboj na férovku mezi Christine a starou cikánkou v autě v podzemních garážích. Samozřejmě vítězí horor. Při scéně, kdy se Lamia zjeví jako zlověstný stín, budete zaraženi do sedadel a neodvážíte se pohnout. Lekáčky fungují na jedničku a vy si při všem tom napětí ještě stačíte uvědomit: „Same, chyběl jsi nám.“ I přes ta všechna pozitiva mám pocit, že do úplné dokonalosti mu ještě něco chybí. Možná je to začátkem poslední třetiny, kde ztrácí snímek malinko dech. Možná jsem čekal malinko vyhrocenější finále. Nebo jsem možná čekal trochu více krve. Lítající oční bulvy mi to ale víceméně vynahradily. Porovnání se Smrtelným zlem 2 je sice na místě, ale atmosféricky se jedná o úplně něco jiného. Z kina jsem ale každopádně odcházel plný nadšení. (14.02.2010)

No do háje. Byl jsem si naprosto jistý, že budu řvát nadšením. Pohrdavě jsem pročítal ustýskané komentáře, které mluvily o nedostatku napětí nebo laciných lekačkách. Pche. Neznáte pana Raimiho, říkal jsem si. Ďábla... a mistra! A teď jen kajícně přitakávám. Na poměry no-namea by to byl možná kvalitní horor, u Raimiho ale cítím hlavně zklamání, protože tenhle vyčichlý odvar z jeho trademarků je na horor dekády pasován jen kvůli mizerné konkurenci. První hodinu jsem se důkladně nudil, náznaky hutnější zábavy spolehlivě zazdívaly digitální číčovinky, které do oldschoolového hororu může narvat jen naprostý mameluk. Odpustil bych si uchechtnutí nad umělými zuby a pravítkem, kdyby Raimi pořád neničil atmosféru digi vsuvkami (zvlášť krev z nosu a šátek v klimatizaci auta mě brutálně nebavily). To ale není hlavní problém. Stáhni mě do pekla se možná rovná projížďce domem hrůzy, ale její jednotlivé atrakce mi bez krve a ostřejších nápadů á la znásilnění stromem přišly slaboulinké - a nebýt slušné dávky hnusu i sterilní. Zlaté eRkové časy, stýská se mi po nich! Jednotlivé bubáčiny navíc spojují notně zrezlé koleje. Neustálé lekačky (sakra! Vyskočil bych i kdyby do ticha zařval Tinky Winky, tak proč to tam POŘÁD cpát a stavět na nich každou druhou scénu?), řídká atmosféra a místo Bruce Campbella herecky zcela matná Alison Lohman, možná hezoučká, ale dokud se nebude válet na podlaze ve spodním prádle, je to vcelku fuk. Raimi mě chytl až při vymítání. Tam se rozjel naplno, začal se rvát a pozval i kozlíka Šikulu. A scéna na hřbitově byla rovnou nádhernou připomínkou jeho dřívějšího mistrovství. Jenže pozdě Lamiu honit. Parádní dojezd matný předvoj nespasí. A prosil bych nějakou dobrou duši, aby Raimimu už zabavila ty větráky Kdysi to byl stylový trademark, teď, když duje vítr do vlasů/listí v každém druhém záběru, už to pouze otravuje. (25.06.2009)

„Teraz stojím pred tebou. Ponížená. Ale onedlho prídeš za mnou prosiť ty.“ Sam Raimi a Peter Jackson pozoruhodne striedajú veľkofilmy (SPIDER-MAN, PÁN PRSTEŇOV) s nízkorozpočtovými gore/splatter horormi (BRAINDEAD – ŽIVÍ MŔTVI, EVIL DEAD), komornými drámami (NEBESKÉ STVORENIA, JEDNODUCHÝ PLÁN) a malými mysterióznymi horormi, kde ide skôr o atmosféru, než o krvavé fľusance (TAKMER DOKONALÝ ZLOČIN). Raimiho STIAHNI MA DO PEKLA je fajn oddych. Hoci ponúka presne to, čo čakáme (vrátane ľakačiek), aj oddych treba vedieť nakrútiť. Raimi z jednoduchého scenára (pripomínajúceho novelu Richarda Bachmana „Thinner“) vyťažil nie ani tak maximum, ako skôr... dosť. Výživná masa mäsa s atmosférou, humorom, sem-tam sviežimi nápadmi (hrdinkin priateľ dievčaťu verí, čo je v žánri nečasté, v 80% iných hororov by ju okamžite poslal k psychiatrovi) striedmymi no presnými hereckými výkonmi (Lohmanová, Long, Paymer) a nečakaným záverom na železničnej stanici. Hoci Raimi opätovne dokazuje, ako má rád „vizuálne detaily“ (a nechutné fyzické záležitosti mu stále nie sú proti srsti), stratilo to dravosť. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://recenzie.org/duchovia/116-stiahni-ma-do-pekla-60- Polus Bratislava 2009 (16.09.2009)

Alison Lohman byla úžasná a hlavní roli zahrála skvěle. Pro fandy téhle žánrové odnože je to tutovka, pro ostatní jak se to vezme. Každému nemusí sednout skloubení černého humoru a hororu a ani mě to zrovna neimponuje. Hororový části jsou výborný, ale někde na mě už moc přeprsklý (zvracení), nebo jsou zase povedený, jako to vymítání, ale zrovna když si divák myslí, jak je to hezky napínavý a strašidelný, tak promluví kozel. Tak asi tak. Když se chci bát a užít si pořádnej horor, sáhnu radši po Silent Hillu. (07.10.2009)

Ideálnější film do Krize byste těžko pohledali, a přitom se jedná o Raimiho návrat ke splatterovým počátkum a návrat jednoho žánru - horroru - do 80. let (viz úvodní logo společnosti Universal), přičemž se vychází z klasického horroru Jacquese Tournera NIGHT OD THE DEMON (1957). Recenze a uživatelská hodnocení nelhala (83% na Metacritic.com, 93% na Rottentomatoes, 7.9/10 na IMDb.com, 80% na ČSFD), protože se opravdu jedná o jeden z nejlepších (komediálních!) horrorů poslední dekády, a to hned z několika důvodů: * sebereferenčnost, kdy oči končí v ústech vyděšených dívek a jede se uklidnit na chatu; ** funkční kombinace horrorového pocitu, strachu pramenícího z neznáma, a komediální nadsázky, kdy jsme zděšeni a pobaveni přívalem atrakcí: slapstick, resp. americká animovaná večerníčková groteska potkává spooky biják (nechybí ani kovadlina); *** výjimečná práce se zvukem, který je při lekačkách posílen, ale jeho zdroj je diegetický, což nebývá zvykem; *** charakteristický raimiovský styl spočívající v netradičních rakursech, nebývale opojného, protože stylisticky podvratného eliptického střihu po ose a zdánlivě nemotivovaných hlediskových záběrů, které ale svého "původce" najdou; **** důsledná práce s klišé, která jsou nadsazována, záměrně několikanásobným koncem, kdy se komentuje vývoj horrorového žánru od 80. let do současnosti, posílení "žánrově povinných" rasových stereotypů a raimiovské mizogynie; ***** tématizace žánru, jehož podstata tkví v tělesnosti, jež je zde všudypřítomná, od gejzírů krve z nosu, mouchy v ústech po zelený sliz z úst mrtvoly či brouky prolezlá hnijící lebka; + problematičnost ve ztotožnění se s hlavní hrdinkou, která si za své neštěstí může sama, protože se tak rozhodla, a tudíž se misky sympatie neklaní pouze na jednu stranu. P.S. Předcházející řádky beru jako pouhé poznámky. Po druhém zhlédnutí: nekřesťansky boží. (18.06.2009)