Verejní nepriatelia

Mann pokračuje tam, kde v Miami Vice skončil – v syrové a nepřikrášlené filmařině, v níž prim hraje ostrý zvuk a naturalistický obraz digitální kamery. Opět si báječně vypomáhá hudbou, která dodává sekvencím spád a atmosféru. Bohužel záměr udělat Heat model 30. léta ztroskotal na scénáři a Christianu Baleovi. Nevím, kdo za to může víc, ale Deppův lump hraje první housle a uhlazený muž zákona absolutně nedokáže vzdorovat jakoukoli problematičností či dvojakostí. John Dillinger jede velké sólo a Michael Mann se jeho šviháckým a gentlemanským naturelem klaní všem knírkatým gangsterským melodramatům z minulosti. Funguje to skvěle, včetně závěru. Jistou hloubku do filmu vnáší motiv Dillingera jako posledního zástupce galantních lupičů, které válcuje nenápadná mafiánská šmelina. Dvě a půl hodiny mě Veřejní nepřátelé vydrželi bavit, protože Deppovi a Cotillardové to sekne a Mann se umí ponořit přímo do středu dění. To magické něco tady ale chybí – v tomto případě dráždivé napětí mezi zákonem a zločinem, dobrem a zlem. Dillinger a Purvis jsou oba až příliš jednoznační, než aby dokázali vytvořit tak explozivní dvojičku jako Hanna a McAuley. (01.07.2009)

Legenda mainstreamových hollywoodských thrillerů režisér Michael Mann se pokusil zkřížit starou dobrou gangsterku s melodramatem, což je spojení sice hodně originální, ale výjimečně se, měřeno Mannovou filmografií, nadstandardní film nekoná, Mann si pohrává s filmem a dokazuje, že řemeslo zvládá dokonale, ale skloubení žánrů mu pod rukama nesrůstá v živý tvar, je příliš vykalkulované a nemá sílu ani gangsterské ságy (první polovina), ani kýženého melodramatu (druhá půle), na konci oko divákovo zůstává suché, absence slz a plochost emocionálního segmentu film potápí do hlubiny průměru. Nezachrání to ani jindy bravurní Johnny Depp... (02.10.2009)

Netradičně natočená gangsterka, především v tom, jakým způsobem se jí (i díky digitální kameře) daří odosobňovat dění na plátně a důsledně bránit divákovi, aby začal výrazněji sympatizovat s tou či onou stranou konfliktu. Jednotlivé vedlejší postavy jsou pouhými figurkami na šachovnici, jejichž účast v přestřelce je redukována na záblesk z Tommy Gunu a následná smrt ponechána bez povšimnutí. A protože Dillinger nemá čas se za mrtvými příliš ohlížet, nečiní tak ani divák. Že je hlavní postava lidovým hrdinou se dozvíme spíše z Deppovy tváře sebevědomého grázlíka, než aby nám Mann strkal pod nos důkazy o jeho popularitě. A když se pro to rozhodne, udělá to nenásilně. Dillinger není supermanem, kterým bychom se toužili stát; naopak on sám se před našimi zraky nechává okouzlovat smyšlenými filmovými postavami a dobovými písničkami. My jsme především zvyklí sledovat hrdiny, kteří tyto příběhy svými činy tvoří a umění ovlivňují; tady se nám dostává důkazu, že se nejedná pouze o jednosměrku. //Vtipné je, že celý obraz mafie, jak ho líčí třeba Kmotr, oblečením počínaje a manýry gangsterů konče, je neodpovídající a ve skutečnosti byl inspirací pro reálné zločince, kteří tento způsob vystupování až na základě zhlédnutí takových filmů začali napodobovat.// (21.10.2009)

Time is luck. -> Jedna z ustrednych viet, ktora emocne pohanala vo vire vzajomneho vztahu dve postavy z Miami Vice dostava v Public Enemies este vyraznejsie miesto. Temporytmus filmu je takmer vyhradne totiz determinovany skrz subjektivne vnimanie plynuceho toku casu hlavnymi postavami. Vysledkom toho je putavy paradox -> mame tu pribeh, ktory nie je pevne zovrety, ale skor pripomina spoza oparu prchave prebleskovanie sekvencii spomienok viacerych zucastnenych. Zaroven je pribeh az asketicky strohy -> emocii je tu takmer minimum, hlavne postavy sa takmer po cely cas filmu minaju a davkovanie informacii je vzdy zastavene v momente, kedy dalsie povedane by uz bolo prikraslovanim (t.j. esencia nutneho pre identifiakciu v deji je naplnena vzdy, ovsem za tuto hranicu do krajiny cisteho popisu film takmer nezachadza). A hoc film sa svojim umiestnenim v casopristore obtiera aj o Hollywood a jeho fabrikovane sny, svojim stylom (dig. kamera) neponuka divakovi ziadne vizualne trademarky toho obdobia (ci uz napodobnenim stylu nakrucania danej doby, alebo naopak priblizovanim sa k vizualnemu stylu gangsteriek odohravajucich sa v danej dobe). Nonsalantna atmosfera mimoakcnych sekvencii je vylucne sprostredkovana vybornou hudbou. (07.07.2009)