Verejní nepriatelia

50%...Ano, použít digitál v dobové gangsterce JE poněkud neortodoxní. Paradoxně mi ale vadilo, že to bylo to jediné originální a netradiční řešení, se kterým Mann v Public Enemies přišel. Přemýšlela jsem, proč jsem se těch 140 minut pronudila, když i jiné filmy jsou předvídatelné, schematické a obsahují stopové prvky huhňavě šišlavého herectví darthvaderovsky funícího Christiana Balea. Mezi stodvacátým a stodvacátým prvním zívnutím jsem si uvědomila, že pokud mě ani výtečný Dillinger nedostane ze somnabulní depprese, je zbytečné zabíjet tím čas. Radši si o Dillingerovi přečtu znovu knížku. (11.07.2009)

Díky digitální kameře mě Michael Mann chytil pod krkem a chtě nechtě mě vtáhl do svého filmu. O to víc pak člověk prožíval všechny ty přestřelky, naháněčky ale i tuctové tlachání u stolu. Jedinou výtkou tak je poněkud nevyrovnané tempo snímku, který pak i přes všechny uhrančivé Johnny Deppy působí poněkud hypnoticky, a to tentokrát v pravém smyslu slova. (19.08.2009)

Já se u toho brutálním způsobem nudil. A přitom se režie chopil Mann a hlavních rolí Depp s Balem. A to nepočítám kopu dalších zajímavých rolí jako je Cotillard, Crudub, Tatum nebo de Ravin. Prostě jsem si ale nemohl pomoct, filmy s takovou tématikou už jsou otrava na entou, kde nemá film co říct, protože mele stále to samý dokola, nebo snad ne? Možná by to chtělo víc akce, míň kecání, míň hraní na to, že mám ve filmu hvězdu a tak se to udělá samo a hlavně trošičku změny u režiséra. I tak pro mě zůstává Collateral tím nejlepším, co kdy natočil. Nenápadné a příběhově daleko zajímavější a originálnější než Veřejní nepřátelé. A to si ani nedokážu představit, kolik za hraní ve filmu museli zkasírovat Depp s Balem. Vráti se mu to vůbec? (07.12.2009)

Promarněná látka. Příběh Johna Dillingera by si snad zasloužil lepší scénář, určitě ale i lepší zpracování. Od Manna jsem čekal impozantní a krásnou podívanou, místo toho se mi dostalo 140 minut experimentu s digitální kamerou. Moje zklamání těžko uhasí i vysvětlení celého technického konceptu filmu. Pardon, ale takhle jsem to vidět nechtěl. (01.08.2009)

Od Public Enemies som mala zbytočne veľké očakávania. Čakala som štipľavú gangsterku v Scorseseho duchu a s tarantinovskou brutalitou. Chvíľami je to rozvláčne, neisté a jednoduché a občas tento film priam kričí po decentnom sarkazme a obsahovej dynamike. Už v úvode som si predstavovala súčasné herecké esá Deppa a Balea popri sebe a zároveň som ich prirovnávala k legendárnemu stretu De Nira a Pacina, ktorých inteligentný rozhovor medzi mafiánom a policajtom plný nadnesenej irónie, považujem v rámci žánru za jeden z najlepších a pochádza paradoxne z filmu tohto režiséra. Medzi Deppom a Baleom sa však žiadne iskrenie nekoná a tak sa začína len stokrát obohratá naháňačka na mačku a myš, ktorá volá po švihu a ostrejšom scenári. Vždy sa mi však zdalo, že na rozpletenie hustejšej gangsterky je Michael Mann príliš veľký decenťák :-). Dobové vyobrazenie 20. storočia je úchvatné. 70% (20.07.2010)