Obsahy(1)
Dramatizaci Dostojevského románu vytvořil filmový a divadelní režisér Evald Schorm na konci 70. let pro Divadlo Na zábradlí. Poté, co po šedesátých letech nuceně skončila jedinečná éra režiséra Jana Grossmana, vzniklo v době nejtužší normalizace další významné období tohoto divadla, které výrazně ovlivnil svým příchodem v roce 1976 právě Evald Schorm. Režisér, kterému bylo znemožněno věnovat se filmu, se z oblastních divadel vrátil do Prahy. Obklopil se tehdy řadou začínajících, mladých, talentovaných, dnes slavných herců a vytvořil řadu nezapomenutelných inscenací. Jednou z nejvýznamnějších jsou Bratři Karamazovi. Režisér si ke spolupráci vybral herce K. Heřmánka (Dimitrij), J. Bartošku (Ivan), P. Zedníčka (Aljoša), L. Mrkvičku (Smerďakov), J. Preissovou (Grušenka), L. Geprtovou (Kateřina). A především – životní roli dostal v tomto představení kabaretní herec, komik Vlastimil Bedrna jako otec Karamazov a ďábel v jednom. Otcovražda je zřejmá, jen není jasné, který ze čtyř bratrů vraždil. Kriminální linie, filosofické myšlenky o životě bez boha a hodnot, o tom, jak si nejbližší ubližují, o jizvách, které zůstávají, o smyslu bytí… vše a ještě víc je v příběhu lásky Míti ke Grušence, nenávisti Míti k otci, lásce Ivana ke Kátě, Aljošově všeobjímajícím pochopení, Smerďakovově frustraci... Klasické dílo geniálního ruského prozaika představuje hlubokou psychologickou sondu, kterou autor sestoupil až na samé dno lidské duše a v divadelním tvaru vzniklo naprosto svébytné, divadelně i filozoficky neobyčejně účinné dílo... Představení mělo premiéru v roce 1979 a Československou televizí bylo zaznamenáno o dva roky později. Stalo se inspirací například pro Dejvické divadlo, které využilo Schormovy dramatizace rozsáhlého románu ve své inscenaci (premiéra v roce 2000). (Česká televize)
(viac)Recenzie (27)
Přiznám se, že ruští autoři jsou pro mě poněkud složití na pochopení. A kromě Any Kareniny, kterou jsem četl, mě nijak zvlášť nikdy nezaujali. Bratři Karamazovi nejsou výjimkou. Přestože skutečně Fjodor Michajlovič Dostojevskij dokázal sejít až do největší hloubky lidkého bytí a duše jako takové a dokázal vystihnout složitost rodinných vztahů, těžkými monology a složitostí pochopení vazeb a myšlenek jeho hrdinů mě prostě nezaujal. To nic nemění ale na tom, že je to světový autor. Co se nelíbí mě, líbí se milionům jiných. V tomto divadelním představení pak excelují herecké hvězdy a zvláště mě potěšil Vlastimil Bedrna, kterého jinak člověk zná jen z filmových komedií, kde měl převážně malé role. ()
Schormovo pojetí se mi vůbec nelíbí, zcela se z ukřičeného a enervujícího představení vytratil Dostojevský. Herci neustále stěhují nábytek, čímž zřejmě má vznikat napětí. Tento podbízivý kolotočářský způsob s díky odmítám. Jediný snesitelný je kultivovaný Mrkvička, který nebyl nucen k hraní si na stěhováka. Bartoška je unylý, Heřmánek přehrává a Bedrna starého Karamazova jen karikuje. ()
Dostojevského psychologický pohled na základní lidské archetypy v kultovní dramatizaci Divadla na zábradlí. Klasický čtyřlístek Mrkvička, Heřmánek, Bartoška, Zedníček. Dost možná životní role pro Vlastimila Bendrnu. Nepodbízivá Libuše Geprtová a za mne překvapivě nejlepší Jana Preissová. Tohle je vysoká škola divadelního herectví, které asi není určená pro masového diváka. ()
"Balancovat mezi vírou a nevírou, to jsou pro člověk se svědomím hotová muka..." Při sledování téhle Schormovy dramatizace slavného Dostojevského románu s celou plejáda skvělých českých herců žádná muka rozhodně prožívat nebudete. Snad jen muka při vědomí toho, že takové bravurní inscenační umění již odvál čas téměř do nenávratna. To co zůstává. je nadčasový Dostojevského příběh o tom, co nastane, když "padne morálka, člověk bude jako bůh a vše mu bude dovoleno..." ()
Látka - dramatizace velkého ruského autora jasnozřivě předjímajícího dramata krvavé minulého století, jež muselo opakovaně podstoupit evropské i světové lidstvo, - je režisérem Schormem uchopeno s nevídanou suverenitou a bravurou. Kdo zná jevišťátko Činoherního klubu, nevychází z údivu. Vejde se na něj totiž možné i nemožné. Suverenita představitelů mužských postav nepřekvapí; jsou to lidé, kteří tehdy byli osou souboru a jejich proslulost i prostřednictvím filmové a televizní tvorby byla enormní. Spíše bych proto upozornil na představitelky ženských postav: Janu Preissovou, která se tehdy z naivek právě v tomto představení s úspěchem přehrála do věkově zralejšího reportoáru, a snad ještě více opomíjenou dnes zesnulou Libuši Geprtovou; její výkon v roli zdánlivě uměřené a odtažité Káti je snad ještě o poznání zralejší a propracovanější. Tento Dostojevskij do PEREL ČESKÉHO DIVADLA zkrátka patří plným právem. ()
Reklama