Manželé

Před smrtí se utíká blbě. __ Film, který má k o dva roky dříve natočeným (a proslulejším) Faces patrně nejblíže. Husbands jsou čistě pánská záležitost, i přes to, že tuhle dominanci přesvědčivě naruší tři londýnské dámy. Faces ukazují kolik slabosti v sobě mají (domněle) mocní mužové tváří v tvář ženám s velkým Ž, Husbands obnažují na kost, že mužové, ať už mocní či (ne)mocní, obklopeni přáteli či v osamění, ženy k tomu, aby se ztratili a znemožnili, neopotřebují. Jenže pro Cassavetese je i ubohost projevem života, který tepe. (21.09.2019)

Příběho o třech mužích, které - každého po svém - trápí něco mezi krizí středního věku a mentálním problémem. Po dvoudenní pitce psychicky ztrácí kontrolu a vydají se do Londýna (jeden uteče od manželky a kamarádi ho doprovází), kde si chtějí nevázaně vyhodit z kopítka, což vede do dalšího marasmu. Tento film - ač by se podle tématu zdálo - nezapadá do žánru „kmedie o stárnoucích mužích“ hlavně ze dvou důvodů: esencí filmu není komičnost, ale trapnost. Film není vůbec komický, Cassavates se vyžívá v konstruování co nejtrapnějších situací a dokáže v tom zajít skutečně daleko. Dalším důvodem je osobitost Cassavetových filmů – jeho filmy nehrají podle pravidel žánrů (např. Zavraždění čínského bookmakera není pouhá kriminálka atd.) Během některých scén mě tak trochu napadalo, jestli film není osobní exibicí Cassavatese a jeho přátel (do hlavní role obsadil sebe, Bena Gazzaraa, Petera Falka), v tomto ohledu mě ale film nezklamal. Tento film si docela cením, ale uznávám, že bez předešlé zanlosti Cassavatesovy tvorby bych film nejspíš hodnotil jinak. (26.06.2011)

Film, kterým jsem se prodíral snad dosud nejhůř. Film, v němž se mi snad vůbec nic nelíbilo. Ale také film, který mě neodpuzoval kvůli filmu samému, něco se prostě ve mně zpříčilo. Dobrý kritik Matty *** mlluví o "upřímném obraze krize středního věku a střední třídy". Dobrá, střední třída už není, menší část z ní avansovala nahoru, větší se propadla dolů. A "problémy středního věku", pokud takový syndrom vůbec existuje, pak se řeší úplně jinak: neintelektuálně založení se dají buď na "chlast, žrádlo nebo televizi" (slova mého mladšího přítele) a ti druzí na "rituální život" (má slova, ale objasňovat je tu nebudu, snad jen aforismem "samota a zahrada se přitahují"). Na druhé straně je tu film, jako daná, předložená věc. Známý filmový (řekl bych až) vědec James Monaco, píše ve své knize "Šedesátá léta" o režijním stylu "Direct Cinema", který z dokumentárních filmů (díky lehkým kamerám), přešel do uměleckých a avantgardních filmů (o tom, že Husbands sem také patří není pochyb). Jde tedy o přímé propojení filmu s realitou, ať už je tato realita jakákoli, a ať už se líbí komukoli. (19.08.2018)

Příběh o tom, jak se tři kamarádi po pohřbu dalšího kamaráda rozhodnou užít života. Počáteční a bezduchý entuziasmus z nově nabyté svobody se ale rychle mění s tím, jak se hlavní postavy postupně vypořádávají s novými pocity nenadálé vášně, frustrace, deprese a bůh ví čeho ještě, zatímco uvnitř pomalu umírají (obzvláště Ben Gazzara). Cassavetes skvěle popisuje manželovu potřebu útěku z reality a prvky nekonvenčního "klučičího" přátelství, ale místo toho aby stavěl na ději jednoznačně sází na to, že se mu diváka podaří citově vyždímat na dlouhých a někdy hodně nepříjemných scénách plných emocionálního prýštění. A přinejmenším u mě se mu to podařilo skvěle. (07.05.2017)

Tedy, Cassavetes je ještě větší režisérsky šílenec, než jsem si myslel... natočit a bez prostříhání ve filmu ponechat víc než 20 minut dění v hospodě, kde parta lidí jen pije, otřesně zpívá, o ničem plácá a pokračovat ještě pak 10ti minutami tří mužů na záchodě v střídajícím se smíchu, vracení a rvačkách, to už je bezprecedentní úlet. Nehledě na to, jak protikladně nevýrazně zpracuje Cassavetes na oplátku zásadní dějové zvraty v naprosto osekaném podání, až můžou méně pozornému divákovi uniknout. Když ale pominu nesnesitelně iritující zpěvy postarších dam v tom hampejzu (což mi přišlo ještě horší, než všechna jevištní čísla v Zavraždění čínského bookmakera) a v poslední třetině pro mě tak nečekaný nával frustrující deprese po dlouhém prožitku ve víru svérázné komedie, nemůžu říct, že bych si tuhle hodně neotřelou nezávislou jízdu neužil. Původně jsem po skončení inklinoval k silným 3 hvězdám, ale jak se mi zážitek rozležel v hlavě, musím přihodit. Styl pana režiséra mi sice místy sedl jen napůl a v pár místech bych si přál vyprávění vedené diváčtěji, ale jinak jsem si často užíval onu komediální část a dorazilo ke mě také silné uzemnění v smutně nepokojném závěru. I herecky v rámci suverénně sehrané trojice to bylo perfektní a zatímco Ben Gazzara perlil zejména v komediálním části, Peter Falk zas obdivuhodným způsobem převzal charakterní štafetu v později vrcholícím dramatu. Jeden dlouhý neukočírovaný mejdan, jenž v průběhu několika hodin a dnů nabízí ve společnosti tří přátel několik rozdílných pohledů a prožitků kolem těch samých událostí, od bujarého útěku z otravné denní rutiny až po bolavou konfrontaci nad útěkem před rodinou, jíž si jeden muž před pár lety možná neuváženě, leč dobrovolně a se svazující zodpovědností založil. [75%] (23.08.2023)