Nic než pravda

Nothing But the Truth je dalším filmem, do kterého jsem šel, aniž bych o něm něco věděl. Teda, věděl jsem pouze to, že v hlavní roli je Kate. A po skončení tohoto vynikající snímku musím říct, že pokud jsem do teď bral Kate jen jako ozdobu, ač sebehezčí, tak mi dokázala, že fakt umí. Když si to vezmete kolem a kolem, tak zjistíte, že v tomhle filmu záleží na tom, jak moc uvěříte Kate tu novinářku, která chrání svůj zdroj. Já jí to uvěřil a možná proto se mi tento snímek tak líbil. Máme tu hned několik témat - novináři vs. spravedlnost, pak taky osobní témata (u postavy Rachel matka vs. novinářka). Tento snímek mě překvapil a to fakt mile. Hlavně obsazením - Farmiga skvělá, Dillon byl parádní hajzl a Alda zase advokát. Jediný, kdo mi tam nepasoval, byl Schwimmer. Nevím proč, ale tady byl nijaký. Ve všech scénách jsem neviděl manžela Rachel, ale Davida, jak se snaží odříkat text a rychle vypadnout. Co mě nejvíc dostalo, byl samozřejmě závěr a odhalení zdroje. To totiž dalo už takhle silnému snímku další, zcela silnější stránku. Ano, zamávalo to se mnou. Protože když jsem tak uvažoval po skončení filmu, tak jsou činy Rachel daleko jasnější, stejně jako důvod, proč opravdu nemohla porušit důvěru a prozradit zdroj. Tento film můžu doporučit každému, kdo by se chtěl podívat na nějaké hodně solidní drama a plus se přesvědčit o tom, že Kate Beckinsale opravdu není jen velice pěkná ozdoba filmů. (13.02.2010)

Aj keď K. Beckinsale mám výnimočne rád, hodnotím to na 70%. Výkon a herecké odovzdanie tu bolo bez chybné, to čo ma sklamalo bolo slabšie a málo pikantné zrealizovanie skutočnosti, ktorá sprevádzala jej pobyt vo vezení. Strata manžela a odlúčenie syna, jej síce ubralo hrdinský úsmev z tváre, ale trpkosť pobytu vo vezení pocítila minimálne. Jeden incident za rok sedenia bol skutočne málo, očakával som, že jej psychika dostane viacej zabrať a ona konečne dostane rozum a rozviaže svoj novinársky jazyk. Namiesto maximálneho vystupňovania drámy sa tak do popredia dostalo vlažnejšie ťahanie po súdoch a tak emócie opadli. (12.08.2013)

Výjimečnou devizou tohoto filmu je, že navzdory široké paletě provázaných témat, postav a pozic, jimž se věnuje, má určenou jejich jasnou hierarchii vůči příběhu, který chce vyprávět. A díky tomu se mu mistrně daří soustředit celý příběh s téměř čtyřiceti mluvícími postavami (obvykle jich má film kolem 10-20, horory třeba málokdy i těch 10) do 100 minut, kdy naprosto vědomě prakticky přehlíží problematiku záminek Spojených států k vojenským intervencím či reakce a náladu veřejnosti ke zjištěním a práci protagonistů. Vše, co zde vidíme, se odehrává za oponou, kde má každý své motivace a z toho vychází i rozhodnutí filmu nevybudovat vyloženě zápornou stranu. Té se nejblíže, vzhledem k jeho pozici vůči protagonistce, profiluje sice státní návladní, bravurně zahraný Mattem Dillonem, ale i on má prostor na to, pojmenovat svoje motivace, abychom je byli schopni pochopit i když s nimi nemusíme souhlasit. Největším překvapením je však zde práce kamery, jež vědoma si limitů snímku poskládaného z desítek postav, jež spolu komunikují v generických interiérech, volí atypické úhly, extrémní zoomy, dialogy snímá z detailů, často s protisvětlem a estabilishing shoty jsou až klidně třeba 5. až 10. záběr oné scény (podobně pracuje ve svých současných filmech například Sodebergh). I díky tomu jsou postavy filmu částečně odlidštěné jako obecné symboly svých principů, což je ve výsledku i celá pointa zobrazeného boje. Proto je Nothing But the Truth ideálním zástupcem autorského filmu, kde režie naprosto chápe, o čem chce scénář být, protože za ním stojí stejná osoba. (13.10.2018)

Vôbec nie slzopudná, civilná novinárska dráma s uveriteľnými výkonmi veľkých hviezd v malom filme o tom, ako ľahko je možné stratiť slobodu. O ústavných zákonoch, ktoré nemyslia na všetko, o orgánoch, ktoré zabúdajú na ľudí tam dole. O záludnej zdanlivej demokracii, o nedomyslenom systéme, o absencii jasne stanovených pravidiel, o chýbajúcej etike a morálke. O ctižiadostivých novinároch bez chrbtovej kosti a o štátnych úradníkoch, ktorí fungujú ako mlynček na mäso Mladá, hrdá ambiciózna novinárka Rachel Armstrong je symbolom boja do poslednej chvíle, zdanlivým mementom obhajoby pochybných ideálov mediálneho biznisu, konfrontovaného so zodpovednosťou za vlastné činy. Možno drsné, chladné, emočne neprístupné (s výnimkou záveru, ktorý je akoby z iného filmu a oslabuje silu výpovednej hodnoty a spoločenskej dôležitosti) - prosto presne také, aké by to malo byť. Perfektná kamera a minimalistická hudba. Jeden z posledných poctivých filmov na tému vnútroštátnej politiky, ktorá sa týka nás všetkých bez ohľadu na čas a miesto. Bez príkras a bez nadbytočných prvkov, jednoducho nič než pravda. 80% (28.09.2014)

Spoiler! 98% filmu jsem na to čuměl jako u vytržení. Konec to bohužel všechno obrátil naruby a nekalým způsobem nakopnul bodlem přímo do prdele. Celou dobu jsem rezonoval s hrdinným bojem novinářky v (parádním) podání Kate Beckinsale a žil v představě, že ochraňuje v podstatě holý život svého zdroje. Jenže chyba lávky, ona se z ní nakonec vyklubala sprostá kariéristka, která svůj zrdoj PŘEDTÍM prozradit nemohla, neboť by se jí všichni vysmáli, kdo by taky bral vážně malou holku, že, ale POTOM už sakra měla, protože by sice přišla o práci, ale ne o nejdůležitější léta dospívání svýho syna (a nakonec tím také zachránila život agentky FBI). Opravdu odproný scénáristický zvrat tak zhatil nejen celý filmový zážitek (a 100 minut mýho životta), ale devalvoval i mimořádné herecké výkony, kromě Beckinsale i Dillona, Aldy a hlavně Very Farmigy. 50% (11.09.2010)