Súkromné životy Pippi Lee

Možná tak trochu návod, jak (ne)vychovávat dceru, možná zamyšlení, které člověku nebere šanci na nový start, ať už je jakkoli starý. Pippa od samého začátku touží po bezstarostném životě, kdo by také netoužil. A náruč chápavého, bohatého manžela, který je o x let starší, se nabízí jako ideální varianta. Jenže minulost ji dostihuje, navíc se jako šedý mrak blíží i budoucnost a spolu s ní strach ze smrti, demence...Přesně o tom film je - o dramatickém střetu minulosti s budoucností a obě dějové linie se podařilo nenásilně skloubit, čímž vznikl poměrně netradiční snímek, který má zároveň velkou výpověďní hodnotu. Nekoná se přitom žádné citové vydírání diváka, ale ani přehnaná naivita a optimismus, který by Soukromé životy degradovaly - přesto tam ta naděje zůstává - a není to jen o tom, že žena po čtyřicítce nemá nárok na štěstí - ostatně ani muž po sedmdesátce(?)... (29.10.2009)

Hele, tohle není asi úplně film pro chlapy...tedy samozřejmě se na to chlapi podívejte a jestli jste pravdomluvní a citliví, empatičtí idioti (což tady zrovna berte jako velikou poklonu), tak se vám to bude líbit. Je to prostě film o jedné holce, která má krásnou duši a srdce veliké a láskyplné. A je krásná. A tu duši a to srdce jí jednou, jako docela mladičké divožence, spoutá jeden, už docela starej a ne tak úplně mačo, chlap. Noa ona má s ním dvě děti, které miluje, o všechny a o všechno se stará a tak život běží... a on najednou onemocní a ....noale na to se podívejte, protože to není film o nějakém umírání, nýbrž přesně naopak. Je to o žití a znovuobjevení dávné jiskry. Takže za mě pětka veliká. (14.02.2018)

Děti jsou úspěšné, manželství šťastné, sousedé usměvaví, přesto to Pippě Lee úplně neladí. Nic netrvá věčně a komorní kousek Rebeccy Miller (mimochodem dcera dramatika Arthura Millera) se nám má dostat pod kůži a pomalu dávkovat různorodé nástrahy života. Otázkou je, zda nás lehce povrchní způsob vyprávění i pojetí úplně uspokojí. Milá Robin Wright (o to víc vynikne její chladné ztvárnění v House of Cards, kdy představovala manželku démonického Kevina Spaceyho) musí po několika direktech přehodnotit životní jistoty, protože její život není vůbec tak harmonický, jak si dosud myslela. Flashbacky odkrývají podivné dětství s psychicky nestabilní matkou (velmi slušná Maria Bello) i bouřlivé dospívání (s tváří působivé Blake Lively) až k seznámení s pozdějším výrazně starším manželem. Chyběly mi zapamatovatelnější scény, údernější dialogy, autorka z diváka nedostává výraznější emoce, a tak nějak nevzrušivě doklopýtá až do finále. Prostě za mě to, co platilo i třeba u předchozího Ostrova samoty – má to své momenty, ale leccos není úplně vytěžené a dotažené. (12.12.2018)

Páni! Hned od začátku si říkám, kam jsem to vlastně vstoupila. Je to však tím, jak přirozeně film působí. Zprvu vypadá jako obyčejný příběh obyčejné rodiny a také tomu tak je. Důležité je především brát důraz na vývoj jednotlivých postav, protože vás můžou zklamat určité předsudky. Zajímavé jsou také návraty do minulosti v průběhu příběhu, poté už vše do sebe zapadá a dává myšlenkám zcela nový význam. Samozřejmě velké plus patří faktu, že si celý film režírovala sama autorka knižní předlohy. (23.02.2023)

V podstatě jsem se na to dival jenom kvuli tomu, že tam hrál Keanu Reeves a několik dalších dobrejch známejch herců. Ale to bylo asi to jediny, co na tom bylo zajimavy. Film to byl totiž nudnej a docela o ničem. Jo, nějakej děj to mělo, ale ten se mi ani za nehtem nezachytil, ani filmové ptačí hovínko na rameni mi nenechal, ani nic. Navíc tenhle film vynikal jednou věcí - strašnym českym dabingem, hlavně Reevese a toho synka Bena - takhle unyly hlasy, to je jak kdyby je dabovala mrtvola, všechno stejně, bez emocí, no hruza a děs. Pippa Lee sice nebyla žádná pipka, ani né moc trubka, měla divnej život a sama byla taky částečně divná, když byla náměsíčná, ale Robin Wright ani žádná jiná herečka, co má na čele víc než 5 řad vrásek, se mi nikdy nějak moc nelíbila... (11.08.2013)