Chlapec v pruhovanom pyžame

Ten konec celého filmu rozdýchávám ještě teď a stále je mi z toho závěru velmi nedobře. Jestliže ve mně nějaký film dokáže vyvolat takovéto pocity a doslova mě položit na kolena, tak prostě není o čem diskutovat. Ale hezky postupně. Tenhle film začíná naprosto idilicky, a odhadem polovina filmu skutečně relativně idilická je. Dokonce i když začne malý Bruno chodit k plotu koncentračního tábora a povídá si se židovským chlapcem Shmuelem, tak je film stále ještě idilický a dalo by se říci pro celou rodinu. Jenže to, co se zdálo idilické, se postupně mění v noční můru a tísnivá atmosféra nabírá na intenzitě, aby nakonec vygradovala do konce, který se sice nabízel mezi možnostmi, jak film skončí, ale přesto jsem v tento závěr nevěřil, přišel mi jako nejméně pravděpodobný. Jenže on ten konec přišel a bylo to ještě horší, než jaké jsem si to představoval. Ten pocit úzkosti, který jsem měl během posledních deseti minut, to bylo něco šíleného. Takhle psychicky i duševně špatně mi u filmu už dlouho nebylo. Pociťoval jsem stísněnost, úzkost, strach, prostě vše, čím se dá vyjádřit absolutní zděšení. Takhle šílený konec filmu už nechci nikdy zažít. Ještě teď se mi z toho svírá žaludek a pociťuji úzkost, jen si na ten konec vzpomenu. Dá se říci, že za ty dva dny, které od zhlédnutí uběhly, jsem ten konec stále ještě nerozdýchal. A myslím, že je snad zbytečné cokoliv dalšího dodávat. Snad jen, že David Thewlis předvedl obdivuhodný výkon, kdy jednu chvíli jsem ho měl rád a druhou chvíli jsem ho nenáviděl, a takhle se to měnilo pořád dokola. Obdivuhodný výkon. Zkrátka nemohu jinak, než film ocenit pěti hvězdičkami, protože když mě nějaký konec filmu dokáže takhle šokovat, tak si zaslouží také pořádně ohodnotit. (05.04.2010)

Tento film je zvláštní... Je to vykonstruovaný a na učebnicových poučkách (holocaust je zlo, koncentrační tábor je peklo, náckové jsou zrůdy) postavený film, který hraje pouze na jedinou strunu, a to vyvolat lítost nad osudem dětí ve válce. Na tom by nebylo nic špatného: Např. Hrob světlušek je na této snaze postaven celý, jenže činí tak v natolik koncentrované a vypravěčsky precizní podobě, že to má skutečně devastující účinky (podobně v Život je krásný). V případě Chlapce v pruhovaném pyžamu je ale úvodní hodina pouze přípravou na závěrečnou pointu, jejíž efekt je vlastně celým smyslem filmu. Odjinud povypůjčované prvky nacistické tématiky (často nelogicky pospojované) a snaha o jejich (ne moc přesvědčivé) zobrazení očima osmiletého chlapce vytváří pouze další komerční produkt, který by se mohl prodávat jako "instantní holocaust pro maminky na mateřské". Protože přesně takový účinek má: Dojme! A díky tomu závěru opravdu hodně. Jenže to je všechno! Nenese žádnou jinou myšlenku, je pouze efektní. SPOILER: Měl jsem dokonce pocit, že ten závěr v divákovi vyvolá lítost nad smrtí Bruna a Schmuela, ale k vyhlazení 6E6 Židů divák zůstane víceméně lhostejný KONEC SPOILERU. Navzdory tomuto všemu jsem ale film strávil velmi dobře a vlastně se mi líbil. V tom je ta zvláštnost, zmiňovaná v první větě komentu. Líbil se mi představitel Bruna, líbila se mi plynulost vyprávění a neokázalost produkce. Nenudil jsem se. Trochu se to spolu bije a vytváří podivné napětí: Na jednu stranu si film "nechce" na nic hrát, na druhou stranu vypráví o holocaustu. Lze natočit odpočinkový/oddechový film o genocidě? 3 1/2* (06.07.2010)

Chlapec v pruhovaném pyžamu je přesně ten druh filmů, který často boduje v oskarovém klání - emocionálně vyšroubované drama, které balancuje na hraně kýče a které má pramálo společného s historií a realitou doby, ve které se odehrává. Je mi líto, ale ve vší úctě k tématu - nebo možná právě proto - musím konstatovat, že jde o schématický snímek s vykonstruovanou zápletkou i schématickými postavami, jehož jediným kladem, tedy kromě slušného provedení a účasti kvalitních charakterních herců (a to zase v dnešní době není tak málo), je připomenutí temných stránek druhé světové války. Jenomže tak povrchně, až to někdy bolí. Místy ten film připomíná nechtěnou parodii, když se syn velitele koncentračního tábora producíruje bezstarostně kolem drátů táborového oplocení a pohodově konverzuje s internovaným chlapcem. Protižidovský program začal prakticky po nástupu Třetí říše a od počátku sledoval za cíl oddělit Židy od zbytku populace a minimalizovat s nimi jakýkoli styk. K tomu sloužilo nejdřív nošení žlutých hvězd, zákazy povolání a vytvoření ghet, jakož i zákaz chození do kin, divadel, nákupu v nežidovských obchodech a spousta dalšího. Soustředění v koncentračních táborech pak mělo tuto izolaci dokončit bez ohledu na tzv. konečné řešení. Ostnaté dráty a střežené pásmo neměly jenom bránit útěku trestanců, ale i zabránit jakýmkoli kontaktům s vnějším světem. Tady si kluci hrají šachy přímo pod strážní věží, kde si strážný nejspíš dával trvale šlofíka. Zjevných nesmyslů je tam spousta a v případě tohohle filmu nejde o stylizaci a la Benigni a jeho slavný Život je krásný, která naivitu příběhu vysvětluje idealizovanými vzpomínkami muže, který vzpomíná po desítkách let na svého otce. Mimochodem, ta naivita chlapce je přehnaná, tak jako děti nevěří na čápy, od 8letého kluka se nedají čekat tak naivní myšlenkové pochody. Tohle by odpovídalo myšlení dítěte věku konzumace medvídka Pú, tedy nějakým pěti letem. Nenaštvalo mě to, Vera Farmiga je půvabná a dětští herci hrají přesvědčivě, ale tenhle druh manipulativního kýče v lásce nemám. Celkový dojem: 40 %. Mimochodem, umím si podobný krutě sarkastický závěr představit, musel by se ale nepoměrně chytřeji scénáristicky ošetřit. Podobnou záměnu líčí Marquez v jedné ze svých kratších novel... (25.02.2012)

SS velitel si převeze svoji rodinku sebou do svého nového působiště, kde má na starosti vyhlazovací koncentrační tábor. Rodinka sice bydlí ve vile na místě odlehlém od baráků, plynových komor a komínů krematoriií přesto však z části jednoho oken vily je na část tábora vidět. Zájem to způsobí u velitelova malého syna a ten si posléze najde i skrytou cestu přes zahradu k táborovému oplocení. Zde se skrze ostnatý plot seznámí se stejně starým židovským chlapcem a hoši se spřátelí. Velitelův syn samozřejmě nemá nejmenší ponětí o tom, co se v táboře děje a k čemu slouží. Dětská bezbrannost a naivita je zde hlavním hnacím motorem filmu, který není až tak o koncentračním táboře jako např. Šedá zóna ad. O těchto synových aktivitách velitel tábora nic neví a to, že syn mu chodí za vězni zjistí v šoku až ke konci filmu. Shovívavě opomenu zpracování tábora, zejména pak jeho oplocení a možnosti se do něj či z něj dostat. Stejně tak absenci stráží v klíčových momentech filmu. Faktem je, že posledních 20 minut filmu jsem ani nedýchal a po skončení závěrečných titulků jsem němě zíral na černou obrazovku a sledoval jak mi buší srdce a hučí v hlavě... (23.01.2011)

Za nevědomost a dětskou naivitu se někdy platí...někdy i tím nejcennějším, co člověk může nabídnout. Chlapec v pruhovaném pyžamu je velmi silný příběh s mnoha působivými okamžiky, kdy člověku zůstává rozum stát nad tím, co jsou lidé lidem schopni činit za úklady. Fanatičnost, nevědomost, naivita a přátelství, to je to, co Hermanův snímek vystihuje nejlépe. Celkové své hodnocení (4,5*) zaokrouhluji na 5*. Co mi nesedělo: Na začátku filmu, když se koná rozlučkový večírek ve vile důstojníka, můžeme v pozadí slyšet jazzovou skladbu, což se mi zdá přinejmenším podivné. V nacistickém Německu byla černošská hudba těžko přijatelná, obzvláště pak v takto vysoce postavených kruzích. Stejně tomu je v případu, kdy v jedné z následujících scén slyšíme anglicky zpívanou písničku..Za války? Za přítomnosti tolika německých - fanatických - důstojníků? No, nevím, trochu mě to zarazilo. (18.11.2010)